středa 18. dubna 2018

České léto

Je tu nový vzor! Jmenuje se České léto a vzniknul z pár květin, které budou součástí větší kolekce rostlin, jež bude čítat asi 30 kusů. Měly by být podle mých propočtů hotové na konci dubna, ale zatím to trochu vypadá, že to jakoby uplně nestihnu. S kolekcí mám různé plány a těším se, až to bude hotové a já sednu k počítači a budu vymýšlet z těch kytek produkty. Potom už bych definitivně měla začít pracovat na kalendáři 2019, protože nejpozději v červnu musím začít, aby se to stihlo.

České léto obsahuje kytky milované. Následující symbolika je moje osobní, nemusí s ní třeba někdo souznět. Vlčí mák (symbol křehkosti), chrpu (symbol léta), krvavec (symbol pomíjivosti, rostlina, bez které by nemohli existovat modrásci) a jitrocel (symbol léčivek, protože nám jako dětem hojil rozmlácená kolena). Jsou to takové moje ikony prázdnin v Čechách. A věřím že v tom nejsem sama.

S tímhle vzorem se můžete těšit například na látku. Šárka už motiv poslala do tiskárny k otestování na zkušební vzorek. Ve výrobě jsou balicí papíry, na ty se obzvlášť těším. Nechybí blahopřání, magnetky, špendlíky a dokonce se už vyrábí i sešity. Měly by být někdy v květnu.

Což mi připomíná, že už mám oficiálně přiklepnutý květnový Dyzajn market, takže poslední víkend v květnu budu opět s Šárkou stánkovat (ne stávkovat), tentokrát už venku, přímo na náměstí Václava Havla u Národního divadla. Moc si přeju, aby novinky s tímhle vzorem trůnily na vršku mé papírenské kupičky jako královny. Uvidíme. Chce to trpělivost.

Měly být i obálky potištěné Českým létem, přifrčely mi z Itálie přes Německo nádherné, z papíru Fedrigoni, ale moje domácí tiskárna si postavila hlavu, že tenhle rozměr a papír jí nevyhovují a že je rozhodně nepotiskne, leda že bych se smířila se špinavýma čmouhama. No tak to jsem se teda nesmířila... Tudíž obálky pofrčí na potisk k profíkům.

Na e-shopu je od pondělka díky mým velkým plánům slevový fičák (slovo akce je fakt strašný) (fičák je teda taky strašný slovo, ale aspoň mi nepřipomíná důchodce pádícího do Kauflandu; všem kdo chodí do Kaufáče se omlouvám, moje asociace nemá nic společného s objektivním hodnocením toho řetězce), hodně věcí je zlevněno a kdo mě už zná, tak ví, že ty věci se opakovat nebudou, protože málokdy objednávám v tiskárně něco opakovaně. Výjimku tvoří pouze vzor Od soumraku do úsvitu, to je takový můj signature pattern a ten tu se mnou ještě nějakou dobu bude.

Ulovte tedy, co je vám libo, není zaručeno, že to bude ještě k mání, až budu na Dyzajn marketu nebo v Olomouci na Veggie festu.

A teď jdu malovat zbylých 26 kytek. Ups. Jaru zdar.





pondělí 16. dubna 2018

Bordel doma = bordel v hlavě

Ten nadpis, to je moje soukromá rovnice. Tak to mám. Vždycky, když řeším něco důležitého a domov je zároveň zaflákaný nesmyslama, většinou se nedoberu žádného výsledku a ještě mám noční můry.

Teď taky řeším. Po devíti letech v nájmu se svým mužem se nám krapet začíná "rozpadat" domov, který není náš (je to novostavba, takže nejde o nic fatálního, ale přeci jen...), jenže stěhovat se nechceme, máme to tu moc rádi. V Praze nenajdete příliš míst, která jsou tak klidná a tichá, a přitom kousek od metra. No kousek... v zimě je těch 12 minut pěšky na metro sakra dlouhá doba, v létě mám zas pocit, že je to kousíček.
O hypotéce neuvažujeme a žádné nemovité dědictví nás nečeká, takže jsme teď na křižovatce, co dál? Uvidíme. Když budeme mít štěstí, podělí se s námi náš pan domácí o náklady na nutné úpravy a když mít štěstí nebudeme, bude potřeba pečlivě vybrat, do čeho peníze vložíme a co ještě nějakou dobu počká.

Příští rok v únoru tu budu deset let, co tu bydlím. Deset let je strašně dlouhá doba. Nikdy jsem nikde nebydlela tak dlouho. A to ani v dětství. Rekord zatím držel byt, kde jsme bydleli od mojí čtvrté třídy do mých devatenácti let. Pak jsem se postavila na vlastní nohy a odstěhovala se. Vychází mi to na devět let, takže za rok budu mít rekord co se týče života na jedné adrese. Neuvěřitelné.

No a By Myyna bude mít teď v květnu pět let. Tu teď taky řeším. Co dál a jestli to má cenu. Jestli jsem dost zralá na to, to všechno ustát, protože to není sranda. Řeším, jestli umím unést neúspěch a jestli mám dost energie zvládnout úspěch, taky jestli opravdu dokážu pracovat s penězi, protože faktury za tiskárny začínají mít povážlivě nul. Chce to balanc a já, jakožto levák, mám s balancem velké problémy, protože pravoruký svět s námi leváky moc nepočítá. Ale já jsem krom malování a psaní obouručák, na počítači dělám pravou rukou, v grafických programech taky dělám pravou rukou, takže to třeba zvládnu vyvážit.

Oklikou se vracím k tomu úklidu... Logicky jsem se tedy uchýlila k prošmejdění domácnosti, hlavně svého pracovního místa. Věnovala jsem tomu celý víkend, všechno vyklidila, umyla, vytřídila. Zboží dala k sobě, věci na výrobu dala k sobě, potřeby na balení objednávek jsem dala do kupy na jedno místo... je to mnohem lepší. Líp se mi teď u práce dýchá. Navíc jsem zrušila jednu stěnu, kde jsme měli "galerii" a celé místo věnuju nějaké almaře z bazaru, kam uložím věci, které zůstaly bezprizorně ležet na zemi po mojí organizační změně.
V sobotu jsme se byli podívat do proslulého antiku ve Spomyšli, nemohla jsem si vybrat a měli jsme na to jenom dvě hodiny. Je to tam tak obrovský! Takže dnes jsem jela znova. Tentokrát už s metrem a pečlivýma poznámka o rozměrech míst, která můžu doma zaplnit.
A konečně jsem byla úspěšná. Ve čtvrtek by mi měl brácha dovézt dva kousky nábytku, které jsem koupila.

V neděli jsem ale ve Spomyšli přeci jen něco ulovila. Starou dřevěnou truhličku s rozkošnou tapetou uvnitř. Dala jsem do ní barvy.

Ta prázdná stěna je divná. Zatmelila jsem ještě včera všechny díry po hřebících a v pátek tam už bude stát nová almara. Těším se!


A ne, vůbec mi nevadí, že se ta tapeta k té truhle nehodí. Je to vlastně docela vtipný a nečekaný.

A tady už jsou výsledky mého snažení a víkendového posilování.




Místo po uraženém závěsném kalíšku z Ikea, kde zůstal trčet šroub, jsem vyřešila zavěšením košíku s milovanými stoletými medvědy a jednom nestoletém, kterého mám taky moc ráda.

Už aby bylo zase hezky! Na to víkendové počasí se tak lehce zvyká...

P.S. Na e-shopu proběhlo velké zlevňování, protože během měsíce čekám mega zásilku nových sešitů.

sobota 14. dubna 2018

Viděla jsem... vol. XC - Home Again

Dneska nejspíš zasáhnu přímo na solar všechny filmové intelektuály, kteří se pak budou svíjet bolestí, protože tohle je přátelé taková oddychovka, že už ani větší být nemůže. Aneb další z řádky letadlových filmů z trasy Singapur - Praha.

No a už zbývá jen deset víkendů a filmových tipů bude 100! Stovkou jsem skončila hudební tipy, stovkou skončím i filmové. Další se logicky nabízí knihy, nicméně, nejsem si jistá, zda by někoho bavil můj literární vkus. Jak jsem benevolentní u kinematografie, tak jsem náročná, ba přímo konzervativní, v knížkách.

Ale šup k filmu Home Again! Je to romantika! Milá, kalifornská romantika, s teplem a krásným domem a ještě krásnějšími lidmi. Mám ráda Reese Whiterspoon. Kdysi o sobě řekla, že je praktická jako propínací svetr, což mi dost utkvělo v paměti, neboť takováhle, svým způsobem ostrá, sebereflexe je opravdu vtipná.

Šuplíček "komedie", oddíl "romantika", kolonka "dokonale americké".

Čtyřicetiletá Alice je zaopatřená, krásná, chytrá, má dvě děti, jenže je momentálně sama. Rozhodla se dát si oddych od svého lehce výstředního manžela a tak se s dcerami nastěhovala do domu svého dětství. Do domu přímo v Hollywoodu. A co čert nechtěl, do cesty se jí připletou tři velmi mladí nadějní scénaristé, kteří jako z udělání nutně potřebují někde bydlet. A ona má parádní zahradní domek pro hosty... Hm, cítíte to vzrůstající napětí? Kdo jí svede a kdo bude za slušného chlapce, který jen potajmu touží?

Nebo se snad vrátí k manželovi, kterého začala akutně zlobit chlapská ješitnost?

No, uvidíte...

Je to zábavný a líbilo se mi to.

Zdroj www.csfd.cz



Zdroj www.csfd.cz


středa 11. dubna 2018

Nová svatební blahopřání

Protože se započala svatební sezóna, vypustila jsem do světa nová svatební blahopřání. Tradičně s věnečkem z květin a textem na přání, přičemž není samozřejmě povinné, aby šlo o svatební blahopřání, může jít klidně o narozeniny, výročí, prostě cokoliv. Celý výběr najdete tu (KLIK).

Všechna blahopřání mají obálku se slepotiskem lišky a kvítí je malované akvarelem.

Ráda bych znovu upozornila, že text opravdu nepíšu ručně, ale na počítači. Což je v mém případě docela štěstí, v psaní mám pořád velké mezery, i když na tom pracuju.

A ještě malá technická, od 9. do 18. května přesunujeme s Martinem svojí práci do roubenky v Rychlebech, já přesouvám i sklad svého eshopu, abych odtud mohla expedovat zboží, ale nebudu s sebou brát svojí velkou grafickou tiskárnu, tím pádem v té době nebudu schopná tisknout texty na blahopřání. To je jen malé avízo pro ty, co mají v plánu nechat objednávku blahopřání na míru na poslední chvíli.

Užívejte krásné dny, to sluníčko je paráda!

 





pondělí 9. dubna 2018

Sociální sítě lžou!

Za posledních pár dní se mi stalo několik zajímavých věcí. Za prvé jsem si naplno uvědomila, jak sociální sítě lžou a to napříč celým spektrem internetových možností. Neříkám vůbec, že lžou nějaké konkrétní osoby nebo že dokonce lžu vědomě já. Jsou to ty sociální sítě, instagramy, blogy, facebooky a já nevím co ještě (čti: nic dalšího nepoužívám), kdo tady lže. Dělají o lidech a místech naprosto nesmyslné obrázky.

Například, pokud si na sockách dostatečně nestěžujete, vypadá to, že žádné problémy nemáte. Ale kdo by si chtěl pořád stěžovat, pokud jste na tom vyloženě nepostavili svůj profil? Každý si při budování svého feedu dává většinou záležet na tom, aby to jeho malé internetové imperium bylo hezké. Je to přirozené, neustále se do svého účtu vracíme, tak kdo by tam chtěl číst nebo vidět nějaký katastrofy, slzy a smutky? Já si například zpětně promázávám soukromý instagramový feed tak, aby mi fotky k sobě ladily barvou a náladou. Baví mě to. Nepromazávám si ho proto, že jsem někdy bez rozmyslu postla něco, co jsem zveřejňovat neměla, na to už si dávám sakra pozor, ale mám jenom ráda určitou estetiku a když můžu, tak se jí držim.

Nebo facebook, každoročně na svém osobním profilu promažu všechno za celý rok a nechám tam jenom péefko. Nemám totiž ráda, když mi vyskakují při každém otevření facebookového účtu staré fotky ve snaze mi připomínat lovely memories, jako tvl, na to mám svojí hlavu, abych v ní měla lovely memories a nepotřebuju k tomu facebook.

Tímhle stylem vedení facebooku jsem už dokonce přišla o jednu kamarádku, která měla pocit, že když u mě nevidí staré události, tak že před ní něco skrývám a nemám ji za takovou kámošku, jak si myslela. To bylo tak hloupý!

Suma sumárum chci napsat, že problémy máme všichni, ale ne všichni je chtějí sdílet.

Všichni někdy brečíme, trápíme se, není nám dobře, jsme nemocní, něco nás bolí, chodíme k doktorům, vypadáme po ránu blbě, nedaří se nám, většina z nás má špeky, kruhy pod očima, vítr na účtě, doma bordel, tři měsíce nevyžehlený prádlo (to se stalo třeba mě, ale včera jsem to napravila), nestíháme práci, děláme po nocích, špatně spíme...
A to nemluvim o dětech, protože je nemám. Vážně se všechny děti pořád tak krásně smějou, jsou načančané a čisťoučké...? Já vím, že ne, já taková samozřejmě byla (mojí mamce se právě zatmělo před očima), ale mám tři mladší sourozence, takže si nedělám žádné iluze (teď by se zatmělo před očima dvoum klukům a jedné holce, kdyby to ti kluci četli).

Většina z nás všechno tohle hnusný s celým světem nesdílí, protože se nám nechce a je to tak v pořádku.

I proto bych si chtěla dát do budoucna pozor, abych se vždycky všech svých milovaných zeptala, jak se mají a popovídala si s nima, ačkoliv na jejich blozích, fejsbucích a instáčích vidím, jak se mají báječně, strašně dobře vypadaj, jsou štíhlí, namalovaní, cvičí, dávají si masky na obličej, vůbec nechodí do práce, jsou samá párty a večírek, a evidentně se topí v penězích.

Prostě nevěřte sociálním sítím, je to jenom hra. Tak to berte. Ta hra nás tolik baví i kvůli tomu, jak jednoduše si můžeme vybírat, co lidem sdělíme a co si necháme pro sebe. To, že si z toho pak někdo udělá naprosto mylný obrázek a je skálopevně přesvědčený o tom, že tak to je, je úroveň čtenáře Blesku nebo diváka zpráv na Nově. Tam si taky pečlivě vybíraj, co lidem sdělí, aby to odpovídalo jejich "estetice".

Ne, že bych to nevěděla dávno, ale nejvíc jsem si to uvědomila na Bali, když jsem objevila instagramový účet bistra, kam jsme chodili na snídaně. To bistro je teď v Canggu velmi populární, chodí se do něj fotit všechny australské plážové celebrity a velmi často pro svoje focení volí jedno místo u zdi, kde je oblíbený motivační nápis. Tenhle nápis zní "You will see it when you believe it." Vtipné na celé té komedii je, že ačkoliv to na těch fotkách tak nevypadá, tak to místo s tím nápisem je přímo u silnice, metr před stolem jsou zaparkované motorky a dva metry od vaší krásné (a samozřejmě zdravé) snídaně jezdí auta a chodí lidi. Můžete si samozřejmě vybrat na jídlo hezké místo uvnitř bistra, ale tohle prostě na fotkách vypadá líp...

A to je přesně to kouzlo sociálních sítí. Nikdy nevíte, co je za "rámečkem". Pobavit se na účtu (nebo spíš na účet) Loftu stylem osvíceného pozorovatele můžete tady.

Chtěla jsem napsat ještě o dalších věcech, které se mě v poslední době přihodily, ale už tak je to dost dlouhý, takže končim. Jenom jedna věc, za měsíc budu mít stánek v Olomouci na Veggie festu, tak se stavte, pokud jste z těch končin. Událost můžete sledovat tu (KLIK). Za pozvání moc děkuju Janě Grešákové a už se těším!

Nemám žádnou fotku k tématu, tak posílám jednu vzpomínkovou z Bali.






sobota 7. dubna 2018

Viděla jsem... vol. LXXXIX - Wonder

Sladkobolný Wonder. S vynikajícím hodnocením na obecně kritickém serveru Čsfd. No upřímně, mne zas až tak nedostal, i když musím uznat, že jedenáctiletý Jacob Trambley zahrál postiženého Auggiho hodně dobře.

No... vzpomínám si, že jsem na konci vlastně docela štkala. Ale snažila jsem se dělat jakoby nic, protože jsem byla v letadle.

Šuplíček "rodinné", kolonka "drama", oddíl "malý outsider".

Příběh postiženého Auggiho, který se narodil s obličejovou vadou a celý život, až do své páté třídy, byl pod ochranou milující rodiny. Dřív nebo později k tomu muselo dojít, a tak se chlapec v podstatě dobrovolně zapojuje do oficiálního školského systému a jde s kůží na trh. Mezi děti. A děti jsou těmi nejkrutějšími soudci, známe to myslím všichni.

Jak se s tím popere a čím vynikne? Mrkněte na film a nezapomeňte si kapesníčky.

Julia Roberts v roli maminky a Owen Wilson v roli otce jsou třešničkou na dortu.

Ó, kéž by všechny školy měly tak osvícené ředitele, jako byl ten filmový!

Zdroj www.csfd.cz

Zdroj www.csfd.cz


středa 4. dubna 2018

Omalovánkové pexeso

Myšlenku na omalovánkové pexeso mi vnukla Šárka během Dyzajn marketu, když jsme se bavily o všem možném. A tak jsem se po nutričně náročném víkendu u rodičů na severu (já nevim, proč se tam vždycky musím přežrat; máte to taky tak?) hecla, a pexeso v pondělí promyslela, namalovala a vyrobila. V úterý jsem ho vymalovala a nafotila.

Stejně mám báječnou práci, když si v pracovní době musím dvě hodiny vymalovávat...

Pexeso najdete tu (KLIK). Tisknu ho na čtvrtku, takže se na něj dá kreslit i vodovkama nebo fixama.