pondělí 26. února 2018

Soustroví Rinca a Komodo

Varan komodský je potvorák plazovitý nevídaných rozměrů a když už jsme tu, tak jsme ho chtěli vidět ve volné přírodě. Najdete ho v Komodském národním parku, na východě Indonésie a je to největší ještěr na světě. Je chráněný a dokonce i vody obklopující Komodský národní park jsou prohlášené za světové dědictví UNESCO. A tak jsme přeletěli z Bali na východ Indonésie na ostrov Flores (už jenom kvůli tomu názvu bych sem letěla, to dá rozum), abychom tu nádheru viděli na vlastní oči.

Romaticky jsem si zase představovala, jak varany uvidíme zevlovat tak různě po parku na stráních a tak, ale opět jsem se nechala unést, téměř všichni, které jsme potkali, byli nalezlí u domku strážců parku a ačkoliv průvodce trvdil, že varani tam chodí okounět jenom proto, že cítí jídlo z kuchyně, ale nikdo je nekrmí, protože se to nesmí, tak si nejsem uplně jistá, jestli mu věřím.

Jsou to nebezpečná zvířata, ale bezdůvodně neútočí. Byli jsme od té povalující se smečky tak čtyři metry. Celá procházka po parku byla příjemná, ale pak už jsme viděli jenom jednu samičku, co se ládovala v lese v roští bažantími vejci. Nakonec to ale bylo super, protože tam bylo ticho a to po třech týdnech strávených v hluku motorek oceníte.

Z ostrova Flores je to na soustroví obyčejnou lodí dvě hodiny cesty. Zvažovali jsme rychloloď, abychom se dostali až přímo na ostrov Komodo, který je vzdálený čtyři hodiny, ale bylo to strašně drahý (asi třináct tisíc, což mi vyrazilo dech). Nakonec jsme tedy zvolili výlet na sousední ostrov Rinca (Rinča), který je o dvě hodiny cesty blíž.

Dvě hodiny naprosto fascinující scenérie plné ostrovů a ostrůvků.

A tady už je komodský drak důstojně kráčející nedaleko svojí smečky.

Vzadu ve stínu je vidět zbytek partičky.

Je tam v roští, frajerka, ale vidět teda koukám není...

Varani jsou schopní sníst buvola nebo třeba jelena. Když tak učiní, odeberou se do stínu svojí večeři několik týdnů trávit. Tady, uprostřed lesa jsou relikvie po jejich hostinách. Trochu morbidní, ale rozhodně to na mne udělalo dojem.


Už jenom ti dinosauři zase chybí... Byl to i tak trochu adrenalin. My dva, mladý průvodce a absolutně nic na obranu kromě jedné hole. Kdyby se varani rozhodli, že nás proženou, tak by to bylo asi dost zajímavý.


No a pak nás vzal pan kapitán šnorchlovat (jak jsme si zaplatili, ne že by byl takový lidumil). A musím říct, že to byl zážitek, na který nikdy nezapomenu, protože jsem poprvé v životě viděla tak barevné korály v tak velkém množství a tolik pestrobarevnných ryb, že se mi až chtělo křičet radostí, ale nešlo to, protože jsem měla v hubě hadici.

Škoda, že nemám podvodní foťák, tak ráda bych vám to ukázala... Jasně, ti co se potápějí to dobře znají a určitě viděli jinačí divy a mnohem krásnější, třeba. Kdybych mohla, dala bych se po tomhle zážitku na potápění taky, jenže moje uši, v dětství mnohokrát píchané, mi dávají zabrat i při jízdě metrem, když mají svoje období. Pod vodu můžu tak maximálně dva metry, pak to strašně bolí. Takže tenhle šnorcheling byl naprosté labůžo, voda krystralicky čistá, tyrkysová, korály téměř na dosah a těch barev! A třpytivé, duhové a pruhované rybky, zvědavé jak opice, plavaly neohroženě až ke mně a vůbec se nebály. Celá hejna! 






Místní si přijeli udělat na ostrůvek piknik. A myslíte, že si odpadky z pikniku po hodování naložili na loď a odjeli i s odpadkama zpět někam, kde by je mohli vyhodit do popelnice? Ani náhodou, přátelé... ani náhodou. Jsem tak ráda za to, že se u nás tohle běžně nedělá...



Happy jak dva grepy. Někdy je to cestování dost náročný, jste unavení, doprava je příšerná, neteče teplá voda, nemůžete v noci spát, protože je buď děsný horko nebo vedle vás je mešita a tam se zpívá od tří od rána, udělá se vám blbě z jídla, vidíte všude poházený plasty, místní si myslí, že jste chodící peněženka... Ale tyhle chvíle jsou přesně ten důvod, proč cestujeme. Pak to do sebe všechno pěkně zapadne a dává to smysl.
Nevim proč, ale Martin mi zakázal vzít si tuhle mušličku domu. Je strašně přísnej...

sobota 24. února 2018

Viděla jsem... vol. LXXXIV - Love Song

Jak jsem minule psala o Karenině, vzpomněla jsem si na podařený film, kde si taky zahrála Keira Knightley. Jmenuje se Love Song a krom Keiry se tu objevil i sympaťák Marc Ruffalo a nebo Adam Levine z Maroon 5 (nikdy jsem nepochopila jeho image drsňáka spojenou s tím co produkuje Maroon 5, vy jo?).

Šuplíček "komedie", oddíl "romantika", kolonka "oblečení, New York, písničky".

Odkopnutá Gretta (už to jméno!) je talentovanější, než se zdá a bývalý producent, současný alkoholik Dan, má ještě mnoho co nabídout. A tihle dva se musejí potkat, aby ze sebe postupem času dostali to nejlepší.
Chtěla bych vyzdvyhnout i Grettiny kostýmy, do dneška si pamatuju, jaký na mne zanechaly její outfity dojem. Stylové, jednoduché, newyorské. Všimněte si jich!

Celý je to moc hezký příběh, ulice New Yorku tomu dávaj šmrnc a Adam Levine aka Dave je dost na zabití, normálně byste mu nejradši jednu vlepili. Nebo vy třeba ne, ale já rozhodně. (A strhla bych mu toho kulicha z hlavy a strčila mu ho do trenek.)

Podtrženo, sečteno, fakt příjemný film plný krásných písniček.

Zdroj www.csfd.cz

Zdroj www.csfd.cz

čtvrtek 22. února 2018

Halí Bali

Chtěli jsme se mu vyhnout, ale zvědavost je mrcha. Bla, bla, bla. Prostě jsme neodolali. Nebo spíš já, protože základní itinerář je vždy moje práce. Martin pak ladí detaily, stahuje mapy, hledá, kde se co vaří dobrého.

Dali jsme Bali šanci a nelitujeme. Jak byla Jáva v podstatě syrová, tak je Bali až pohádkové, se všemi těmi otláři, oltáříčky, amulety a kláštery jak z Indiana Jonese. Bali je o něco dražší než Jáva, nikdo se se mnou už fotit nepotřebuje, na turisty jsou zvyklí, ale indonéská pohostinnost je i tady velmi kouzelná a vřelá.

Jáva je převážně muslimská, Bali patří hlavně hinduistům. Proto všechny ty oltáře a vonné tyčinky na každém kroku. Na radu zkušené osoby jsme to vzali trasou ze severu do vnitrozemí směrem na jih. Lidé se tu bojí, že bude tenhle rok krušný. Už od loňského září se očekává výbuch sopky Agung na východě Bali a turisté se obávají přijet. Už teď to prý ostrov velmi pociťuje a sopka zatím mlčí, jen bublá. Když jsme kupovali letenky, zvažovali jsme pro a proti, možná rizika. Bezprostřední ohrožení platí pouze pro okruh asi devíti kilometrů kolem kráteru, horší je to ohledně dopravy, protože v případě výbuchu by zcela nepredikovatelně dlouhou dobu nelétala letadla. Řekli jsme si, že to bychom asi zvládli vydržet. Martin může pracovat na dálku, počítač tu má a já, co já? No, na mně to v naší minirodině opravdu nestojí. A ano, ještě, že mám tak šikovného muže.

Ale k Bali. Přiznám se (víte, že já mám nepříjemnou vlastnost být k vám upřímná), že mě po vylodění z trajektu Jáva-Bali obešla hrůza z toho, co jsem viděla. Plovoucí plasty mě vítaly už půl kilometru před vyloděním, po cestě z přístavu pak kolem silnice situace nabývala na intenzitě. Uf. Fakt jsem se bála, co bude dál, ale naštěstí se to zklidnilo. Jistě, stejně jako jinde v Asii a ve Střední Americe, ostatně vlastně i v Řecku, alespoň, co jsem já viděla, jsou odpadky sem tam někde v rigólu a nemá moc cenu dívat se pod mosty, kolem městských stok a podobně. Tam ty odpadky najdete naprosto spolehlivě v poměrně velkém houfu. A není to hezké. Ale jinak je tu znát, že se lidi snaží, uklízejí ulice, furt něco zametaj, šůrujou... Nechtěj žít v nepořádku. A to se počítá.

Sbohem, Jávo!
A je to kouzelný ostrov. Té zeleně! První čtyři dny jsme strávili v Lovině, objeli jsme okolí, doporučené vodopády, horké prameny, chrám a pak se přesunuli do Ubudu.

Lovina je trošku ušmudlané městečko na severním pobřeží, ale ne nesympatické. Zdejší pláž je černá jak peklo a moře není tím pádem tak lákavé, jako když se třpytí ukázkově pohlednicovou modří. Takže se stalo, že jsme se v moři nekoupali. Zatím jsme se vůbec v moři nekoupali! Objeli jsme s najmutým řidičem (ne, na motorku mě nikdo nedostane, ne, ne, ne) Banjar Hot Springs, klášter Brahma Vihara Arama, mrkli na vodopády Munduk a vyhlídku na jezera Buyan a Tamblingan. Ještě jsme se jeli podívat do Singaraja, druhého největšího města Bali.

Pláž v Lovině


Black as hell

Líbí se mi moc, jak mají ulice v Indonésii vlastní brány.

Singaraja a pobřežní promenáda. Nesmíte se ale podívat za zídku oddělující pláž od promenády. Hádejte, co tam najdete!





A mimochodem, přeju krásný nový rok, rok Psa!
Vodopád Munduk
Martin a jeho skřítci...

Jezera Buyan a Tamblingan, říká se jim Twin Lakes




Klášter Brahma Vihara Arama




Nádherné koupaliště Banjar Hot Springs s horkými prameny.


V Probolinggu jsem v horečce bookla ubytování, které bych za normálních okolností se slzou v oku přešla, ale já se tak strašně chtěla douzdravit někde, kde to bude krásné, že jsme se pěkně plácli přes kapsu a na čtyři dny jsme za to plácnutí dostali k dispozici teakový vintage domeček jak z Pinterestu, s vlastním bazénkem a dokonalým soukromým, protože kolem toho domečku byla vysoká zeď a personál k nám chodil jenom se snídaní (prima potetovaní týpci to vedou). No, byl to sen, prostě. (Kdybyste se i vy toužili v Lovině plácnout přes kapsu, ubytko najedete tu.)




Z Loviny jsme odjeli do Ubudu a po cestě se zastavili u kláštera Ulun Danu Beratan na břehu jezera, což je teda cirkus a taková turistická atrakce, že doporučuju ušetřit peníze a vyprdnout se na to. Jakékoliv klášterní kouzlo je zcela fuč, neboť zmizelo v množství barevných altánků, jahod v nadživotní velikosti (pěstujou se tu jahody) a pečlivě vyznačených stezek. No ale, high five s tygrem jsem si dát musela, to snad chápete...





A Ubud? Pokud jste viděli film Jíst, meditovat, milovat, je to právě tam, kde se Julia Roberts tak zakouká do Javiera Bardema. Ubud má kouzlo, ale naprosto šílené centrum. Pravda, najdete tu vše, po čem zrovna prahne srdce západní civilizace, to znamená bio a raw restaurace, chic kavárny s organickou kávou, obchody s jógovým vybavením... naprosto chápu, že se sem západ pomalu stěhuje. Ale ani v Praze nežijeme v centru, není to moje gusto být neustále obklopená lidmi a tak jsme ubytování bookli v severní části Ubudu, pokoj v malé vilce uprostřed rýžových políček. Skvělá volba a můžu to jen doporučit, na krátkou návštěvu Ubudu to je prima místo. (Na Airbnb tady.)

Ubud


Měli jsme tu vyhrazené dva dny a tak vyhrál chrám Gunung Kawi a procházka mimo město, které se tu říká Ridge Walk. A samozřejmě restaurace Room for Dessert, to by snad ani nebyl Martin, aby mě nezatáhl na něco sladkýho. Ale já si tam dala vynikající ceviche!

Obrázky z Ridge Walk





Příchod k hrobkám Gunung Kawi

A tady už jsou přímo samotné hrobky (11. století). Vskutku zajímavý místo a tady už fakt chybí jenom ten Indiana Jones.




A zítra, hurá na letiště v Denpasaru. Další ostrov volá!