pondělí 2. října 2017

Z víkendu

Uplynulý víkend byl takový, jaký jsem si už nějakou dobu přála. V klidu, v Praze, jen se svým mužem. A i když se to zdá po osmi a půl letech strávených téměř 24 hodin denně pohromadě, jsme spolu stále rádi. Přesně tak, jak se to zpívá v jedné mojí oblíbené písničce od Hex "Keď sme sami, som tak rád...". (Když přeskáčete ty pitomý reklamy, tak ji i uslyšíte.)

Z pátka na sobotu u nás přespala milovaná Bandaska, člen rodiny, i když je kamarádova. Jenže, znám ji od štěněte, ledasco zajímavého jsme spolu prožily a hlavně, ona má manýry jak člověk. To nevymyslíte. Jo, a chrochtá, směje se a straší tím lidi. (Znáte takový ten typ lidí, co mají smrt v očích, jen co zahlídnout umazlenýho staffbulla? A teď si představte, že se ta staffbullka ještě začne smát. Na plnou hubu, od ucha k uchu. To je konec. Infarkty hadr.)


V neděli jsme si pak udělali pražský víkendový den, co jsme neměli už dlouho, to znamená cukrárna, galerie, oběd, což mi připomíná, že musím Myšákovi na facebooku trošku rýpnout do kožíšku, jestli to jako myslej vážně s třetinkou Mattonky za 58 káčé. Za ruční práci ráda zaplatím, což také dělám, ale co je tak výjimečného na Mattonce? Hm? Že by Vodičkova ulice?

Tak jsem se tu rozohnila, ale spíš jsem chtěla napsat, že koho zajímá grafika, měl by si "povinně" zajít do Muzea hlavního města Prahy na výstavu Vladimíra Boudníka. Zemřel sice v pouhých 44 letech, ale stihl vymyslet nové grafické techniky a stal se díky svým inovativním postupům legendou. Jeho dílo je opravdu intenzivní a dobové fotografie hrozně zajímavé.

"Dnes jsem si udělal odpoledne volno - to je - vykašlal jsem se na problémy a chápu situaci v přítomnosti - bez průmětu na stěnu důsledků."



Ačkoliv to není zrovna typické Boudníkovo dílo, Kaligramy se mi strašně líbily.



Musím přiznat, že jsem v Muzeu hl. města Prahy byla poprvé. Zřejmě jeho poloha, okleštěná magistrálou, mekáčem a autobusovým nádražím na Florenci, mě nikdy moc nelákala k tomu, abych se tam zašla podívat. Což byla samozřejmě chyba! Najdete tu například překrásný Langweilův model Prahy z let 1826-1837 (je dost v šeru, aby se nevyšisoval, tak se nedá vyfotit) a i samotná budova stojí za prohlédnutí.



Ale co mě pobavilo, byl (nejspíš) rokokový skleněný altánek, nad kterým Martin ohrnul nos, protože to je kýč, což bezpochyby je, ale v mých očích balancuje na opravdu tenké hranici mezi kýčem a pohádkou. Holt se na to dívám z pohledu "sklářky" a vidím tu neuvěřitelnou práci, co s tím musela být. Ostatně, já za kýč nepovažuju ani klasické křišťálové brusy. Strávila jsem nad nimi celý první ročník na sklandě, poněvadž, než nám dovolili dělat vlastní návrhy, museli jsme se naučit klasické řemeslo, a můžu vám říct, že to je dost nesnadná práce.


Kýčům a pohádkám zdar!

4 komentáře:

  1. To se tak krásně čte :) a ty jsi Pařížanka!

    PS: Díky za tip na písničku, je bezvadná.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rádo se stalo! Ta písnička je super! :)

      Vymazat
  2. Vladimir Boudnik, to je Nezny barbar! Explozionalizmus! Knihu aj film som hltala (davno pradavno, este ked som studovala). Tento prispevok mi pripomenul, ako to leti, od Hexu mam rada tie uplne prve veci (to nie je vycitka). Hex a Buty, to su pre mna symboly 90tych rokov☺
    Rozmyslam, ci ste boli na vystave v nezvyklom case, alebo ci je tam vacsinou tak prazdno...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nebyl to ne nezvyklý čas. Já spíš myslím, že do toho muzea prostě skoro nikdo nechodí. Bohužel. :/
      Boudník byl skvělý!

      Vymazat