sobota 21. října 2017

Viděla jsem... vol. LXXII - To the Bone

V neděli večer jsem si listovala Netflixem a hledala, co si pustím, když jsem narazila na film To the Bone, překvapivě mizerně hodnocený na csfd.cz. Mně nepřipadal vůbec špatnej a vlastně jsem si ho pustila hlavně proto, že mě na obrázku zaujal obličej Lily Collins.

Šuplíček "drama", oddíl "rodina", kolonka "psychika".

Lily má ve filmu hlavní roli, tématem je porucha příjmu potravy a já myslím, že to zahrála výborně. Dokonce se mi líbil i dost podivný doktor v podání Keanu Reevese, i když, mezi námi, Keanu už dávno nevypadá tak dobře, jako dřív. Myslím, že u něj zdaleka neplatí, že zraje jak víno.
A postava anglického pacienta je hrozně milej kluk.

Jestli vás zajímá tohle téma, doporučuji i parádní snímek OUTsideři. (Proč jsem ten článek vlastně nenapsala o tomhle filmu především? Hm...) Hrozně moc se mi líbil, je velmi vtipný a skvěle zahraný.

Takže tak. A tady je Lily.

Zdroj csfd.cz

Zdroj csfd.cz

pátek 20. října 2017

Zapiš si to do keřů, zaznamenej do květin

No prosím vás, středeční post v pátek! Kdo to kdy viděl? Ale to nic, já vás jenom udržuju ve střehu...

Pravda je, že jsem čekala, až si přivezu domů novou várku bloků a bločků.

Tyhle trhací bloky jsou ve velikosti A4 a A5, a jsou od začátku až do konce krásně potištěné. Pro menší formát jsem zvolila osm dekorů ve formě keřů, které znám z našich českých zahrad, pro větší blok (pro který zároveň chystám dopisní set s potištěnými obálkami), jsem vybrala čtyři různé květiny, které mám ráda. Dekory jdou vždycky pravidelně za sebou.

Začnu prckem, blokem A5, který je ale docela cvalík, má 104 listů (proto je za stejnou cenu, jako velikost A4 s 52 listy) a vaše zápisky budou lemovat akvarely hlohu, arónie (černého jeřábu), šípků, mahónie (to je ta pichlavá potvora s modrými bobulemi), dřišťálu, prudce jedovatého tisu, brslenu (rozkošné růžové kvítky) a rakytníku. Originály akvarelů jsou na fotkách, abyste věděli, že nekecám. (Já vim, že to víte.)

Tužky jsem koupila v Kaš-mi-daš.








A4 blok má stránky lemované krásenkou, kuklíkem, orlíčkem a verbenou. Všechnu tu květenu potkávám v okolí našeho domu, tak asi proto jsem si je vybrala a jsou mi tak milé. Dopisní set bude snad brzo, musím zapracovat na obálkách. Kdyby mi několik lidí nenapsalo, ať udělám dopisní papíry, nikdy by mne to nenapadlo. Myslela jsem, že už se dopisy dávno nepíšou.









A všechny ty papíry, zápisky, záznamy a vzkazy můžete přichytit na tabuli, nebo cokoliv kovového, díky květinovým magnetkům.


Užijte si víkend, po kterém se snad neprobudím s myšlenkou na emigraci.

pondělí 16. října 2017

Kočár do Vídně

Jsme na pár dní ve Vídni, kam jsem si bohužel přivezla i silné nachlazení z Prahy, takže se snažím užívat město co to jde, i když v rámci možností, který jsou značně omezený, a co se týče energie, jsem na tom čím dál tím hůř, v neděli odpoledne jsem si i musela jít na chvíli lehnout do hotelu, prostě se to nedalo vydržet. A to víte, já do huby ani paralen nevezmu, i kdybych měla lézt po čtyřech, takže si to náležitě užívám.



Nicméně, první dojmy z Vídně jsou pozitivní, hlavně je to neuvěřitelně čisté město, na stupnici od jedné do deseti má jasnou jedničku. Měřeno podle počtu psích výkalů na sto metrech, při čemž desítka je Žižkov. Jsem tím překvapená, velmi nezvyklé.

Vídeň je placka, trochu jí tedy chybí šarm kopcovitých velkoměst, jako je Praha nebo Budapešť, ale výrazně to dohání pohodou a příjemnou atmosférou. O víkendu jsme bydleli přes Airbnb nedaleko Naschmarketu, v neděli odpoledne jsme se přesunuli do hotelu v centru, kde se ubytovali všichni organizátoři konference, kterou Martin spolupořádá (a kvůli které tu jsme). Takže od pondělka budu po dobu konference zanechána na pospas Vídni, sama samotinká, na celé dva dny. A to já mám ráda, vždycky si to užiju.

První byt byl kousíček za historickým centrem, můžu ho doporučit, kdo jste přihlášení v aplikaci Airbnb, můžete mrknout tady. Je maličký, ale čistý a moc dobře situovaný, co by kamenem dohodil od zmíněného Naschmarketu a nebo Mariahilfer Straße, kde najdete nepřeberné množství obchodů.
Teď už jsme v historickém centru, kde to mám kousek k turistickým atrakcím, jako jsou muzea a galerie.

Sobotní dopoledne jsme strávili na vyhlášeném Naschmarketu, takový trh s ovocem, oříšky a kořením, jaký jsem tam viděla, bych si nechala líbit i v Praze. Jsem ráda aspoň za pana Alžířana ve Spálené ulici a do nebe velebím jeho krámek po strop nacpaný zbožím z Východu.


Na jídlo jsme zašli do doporučené blízkovýchodní restaurace NENI, neskrývám z jejich jídla nadšení, protože tak dobrý hummus už jsem dlouho nejedla a udělali mi, hádejte co, no přece Chai latté. Cha!





Odpoledne nás pak vytáhli kousek za město kamarádi, co tu bydlí a pracujou, a tak jsme se ocitli na vídeňských vinicích na kopci Kahlenberg, kde je turistická trasa s krásnými výhledy na město a občerstvovnami s aktuálním sturmem, tedy burčákem. Navíc to počasí, no řekněte, není to zázrak? Já myslím, že jo.




  Ještě, než jsem v neděli odpadla, stihla jsem Naturhistorisches Museum, kde jsem si pořídila pár "awkward" fotografií. No uznejte, že už fakt potřebuju tu selfie tyč...




Kamenné oddělení mě bavilo asi nejvíc. A brouci.



Vycpaní ptáci na mě působí příliš staticky, možná mě i trochu děsí. Dávám přednost živé formě.

Večer jsem ještě na chvíli vstala z mrtvých a tak jsme mohli s Martinem obejít aspoň katedrálu.


Přeju krásný pondělí, mne dneska čeká obrazárna, Hundertwasser a procházka u Dunaje.

neděle 15. října 2017

Viděla jsem... vol. LXXI - Lola běží o život

Co jsem mezi tím viděla... druhou sérii Narcos, která je ještě lepší, než ta první. Jestliže jsem vám seriál doporučovala hned na začátku, pak dvojku doporučuju dvojnásob. Výborně udělané, řemeslo vypilované k dokonalosti, herecké výkony parádní. Nestává se mi moc často, abych byla takhle přilepená u obrazovky a ani nedutala. To mi věřte.

Santa Clarita Diet... seriál, opět Netflix, kdy se z realitní makléřky Drew Barrymore stane zombík (!) a ona se s tím snaží poprat v rámci rodiny, milujícího manžela a dospívající cynické dcery. Jako pardon, ale ten seriál je neuvěřitelná kravina. Podívejte se na to třeba u žehlení, vtipné to vlastně občas je (a někdy taky dost nechutné), ale jenom pod podmínkou, že Drew milujete. Jinak fakt není důvod.

K jádru pudla... Lola běží o život je kultovní film. Mne už líznul jenom o vlásek, skoro jsem si ho nevšimla. V době vzniku mi bylo jednadvacet a to už není na kultovní záležitosti moc času, člověk se hlavně snaží, aby vydělal na nájem. Být to ale o pět let dřív... Nicméně, je to skvělý film, a protože se nacházím v německy mluvící zemi, sice stovky kilometrů vzdálená Berlínu, kde Lola zachraňuje svého problémového miláčka Manniho, Videň mi tenhle film připomněla a byla by škoda ho nezařadit do výběru.

Šuplíček "drama", oddíl "krimi", kolonka "láska".

Po tomhle filmu, jsme téměř všechny chtěly vypadat jako Lola. Mít barevné vlasy, vytvarované bicepsy, koukat laníma očima na svět a hlavně, běžet strašně hubené o život, abychom zachránily svojí lásku. Svojí lásku, která je ve skutečnosti idiot (řekněme si to na rovinu) a dostal nás do průseru. Ruku na srdce, kdo si to ve všech možných podobách v životě nezažil...?

Lola je sympoška, jenže by zasloužila někoho jiného. Jestli dokáže Manniho zachránit, to už si zjistěte sami.

Zdroj www.csfd.cz

Zdroj www.csfd.cz

středa 11. října 2017

Desky na dokumenty

Tenhle dekor, poeticky nazvaný Od soumraku do úsvitu, má něco do sebe. A jsem upřímně zvědavá, co všechno jím ještě pokryju, než mi někdo napíše, že jsem s tím už trapná. Zatím mě, a snad i vás, baví.

Desky na dokumenty jsou papírové, z matné křídy, gramáž 350 g/m2 (nikoliv 300, jak jsem včera chybně uváděla na facebooku). Vejde se do nich A4. Žádné jiné velikosti neplánuju, tohle mi připadá dostačující.
Moc se mi líbí ten tvar psaníčka, dá se elegantně zaklapnout zašupovacím křidýlkem. Tak snad bude mít úspěch. Nechybí výřezy na vizitku, pro případ, že byste desky používali (spíš asi používaly) v práci.








A dodělala jsem pokračování milníkových kartiček pro miminka.

Použila jsem pro ně všechny dosavadní dekory, které jsem měla hotové. Vystřílela jsem veškerou svou munici, takže na kartičky pro těhule budu muset namalovat něco nového. Tím pádem nebudou tak rychle, jako byly tyhle, ale kdo ví. U mne nikdy nevíte. Já u sebe taky nikdy nevím. Co ovšem zcela jisté je, že si dávám od pátku do středy voraz a jedu s mužem do Vídně. Muž pracovně a já... já jen tak. Prostě se budu toulat Vídní. A dám si šnycl.






Užívejte středu a mírné oteplování, které myslím většinu z nás potěší.

pondělí 9. října 2017

Čerstvé dojmy - divadlo a jídlo V

Hurá, divadelní sezóna začala! Kdyby bylo na mne, rozhodně bych divadlům prázdniny nedávala, ale to by bylo velmi sobecké a za svojí myšlenku se samozřejmě hanbím.

Pravidelně nepravidelné návštěvy divadla jsme začali (opět) skvělým Michalem Dlouhým ve hře Kurz negativního myšlení. Trochu mě z toho mrazilo, trochu jsem se smála (velmi černý humor) a především nekonečně obdivovala, co ze sebe dokážou herci na jevišti dostat. Vřele doporučuju! Švandovo divadlo patří v Praze k mým nejoblíbenějším.


 A žrádýlko. To já nikdy nevynechám! Tentokrát vám můžu doporučit relativně nové, seversky laděné, Bistrot104, kde se o vás postarají téměř jako doma, pěstují si vlastní bylinky a na dezert vám dají mravence. Kdo nevěří, ať tam běží, na mém dezertu to sice nebylo, ale prý chutnají kysele. Kyselina mravenčí, neasi.


Mravenci! Servírovaní na Ferdovi. Tomu říkám severský humor.



Byla a jedla jsem v krásné Spižírně. Nedoporučuju. Respektive, uprostřed srpna, nedlouho po otevření, bylo jídlo velmi mdlé. Třeba už je to lepší. Ale běžte se podívat alespoň na parádní květinovou tapetu od Ievy Ozoly. Akorát nechápu, jak to, že v takovéhle über hipsteřině nedělají chai latté. Csssss.

Když jsme u chai latté, ráda na něj chodím do Smetana Q, podniku otevřeného nedávno na nábřeží, vedle Slavie. Bohužel mám ale pocit, že to tam jde k šípku, obsluha se mění jak svatí na orloji, nezvládají nápor lidí a jsou viditelně nervozní. Na tak exponované místo patří profíci a ne zmatení brigádníci. Místo ovšem, jak jinak, krásné! Do vedlejší prodejní galerie českého designu Deelive je velmi nebezpečné chodit. Už jsem tam párkrát dost zahučela.

Vidíte ten spokojený výraz? Ten mám vždycky, když si dám svůj oblíbený nápoj.

Parlor v Karlíně! Kdo ještě nezná, měl by poznat, obzvlášť milovníci zmrzliny. Parlorky, zmrzlinové sendviče, nemají chybu a to mi můžete věřit, protože já zmrzlinu moc nejím. Karlín je teď moje oblíbené místo, mívám záchvaty, že se tam musíme přestěhovat, což samozřejmě nemyslím zas tak vážně (vlastně v tu chvíli jo, ale pak už zas ne), rozhodně mě to tam hodně baví. Ovšem víc, než na sendviče, chodím do Parloru na sekt s grepovou zmrzlinou. Vážně!





Momoichi. Několikrát jsem si tam dala pracovní schůzku, protože je to v centru, je to krásné místo, vedle je geniální knihkupectví a taky tam mají pravý japonský záchod, japonské dobroty a peníze vám vrátí po asijsku, tedy s bankovkami srovnanými, drženými oběma rukama, a s lehkým úklonem. No neberte to. Je to tam kurňa předražený, jenže jejich nesmažené závitky jsou jedny z nejlepších v Praze (u mě zatím vedou ty z Banh-mi-ba) a dělají rooibos latté, to chcete vyzkoušet. Obklopovat vás bude legrační postavička Totora a budete se tam cítit příjemně.




Home Kitchen v Kozí. Partička z Jungmannky se "roztáhla" do několika dalších koutů Prahy a dělají dobře, já jsem s Olív zavítala do nové pobočky v Kozí, kde je to asi tak milionkrát větší, než v původním kamrlíku, kluci jedou fakt bomby, výborně se tam najíte, všechno čerstvé a žádný spěch. Home Kitchen mám prostě ráda.