Rozpohybovaný

Když nepočítám blikací bannery, které jsem dělala ještě jako web grafička/kodérka, tak tohle je můj první rozpohybovaný obrázek.
Kapku odfláknutá kresba, přiznávám, ale já hrozně spěchala na to, abych viděla výsledek (nyní si krátce připomeňme webovou adresu mého blogu... ano, je to netrpělivá...). Takže jsem to už už chtěla mít nakreslené, abych to už už rozpohybovala.
Ale stejně to sem dávám. Třeba se to vyvine v nějakou dlouhodobější obsesi a já pak budu moci s nostalgií v hlase říct: "jooo, tak takhle to začalo..."

Nejdřív byly takové líné skici, kreslila jsem si letící ptactvo, mám teď nějaký ptačí období a pak jsem se pokusila o pohyb.

Nevidím zlo, neslyším zlo...

Velmi odlehčená kachní verze známých japonských budhistických opiček Mizaru, Kikazaru a Iwazaru. Nebudu dělat chytrou, stejně tohle vím z Wiki, ale jde o to, že se máme chovat hezky, neklevetit, neposlouchat žádné drby a nepřihlížet nepravostem. Tak.

Glassfest 2013 - festival uměleckého skla

Další dávka současné sklářské tvorby na území České republiky. Glassfest probíhá pod taktovkou Jaroslava Polaneckého, proděkana na  Fakultě umění a designu na UJEPu v Ústí nad Labem a v téhle akci figuruje jako kurátor (shodou okolností je to můj bývalý třídní ze střední UMPRUMky).

Glassfest bude k vidění do konce srpna ve Vřídelní kolonádě v Karlových Varech a je to pecka. Ještě pořád to se sklem není tak zlý. Naopak! Skoro jsem si tam z toho sedla na zadek a zírala s otevřenou pusou.

Bylo pro mě hodně těžké vybrat sem jenom pár fotek. Nafotila jsem jich tam asi 150. Já jsem strašně vybíravá, jen tak něco se mi nelíbí, ale tady jsem si připadala jako Alenka v Říši divů.

Posuďte sami. Brala bych všechno.

Co se Vám nejvíc líbí?

Chud Holliday - Dual Ascent

Marie Glückaufová  - Most

Klára Horáčková - Zátiší

Jaroslava Švarcová - Strom světla

Rudolf Burda, já a Super Extra Gravity

Patrik Illo - Čierne kýble

Ivana Houserová - Aurora Borealis (výřez)

Jaroslava Votrubová - Lady Libel

Rita Báno - Cube No. 5

Filip Nízký - Hlava se znaky (výřez)

Fantomasí auto

Tohle auto považuju za nejkrásnější auto, které kdy vzniklo. V mé hlavě a v mém oku je designově dokonalé.

Je to Citroën DS. V jednom z dílů Fantomase mu byl věnován pořádný kus filmu, když Jean Marais prchal se svojí milou Mylène Demongeot z Fantomasova doupěte a ta mrcha zpropadená, padouchova milenka (Marie-Hélène Arnaud, ach, jak já miluju tu francouzštinu), jim zrušila brzdy a ohrozila tak sympatickou dvojku vážně na životě. To sice pro DéeSko nebyla nejlepší reklama, ale tenkrát se to asi tak nebralo.

Tohle krásný auto moc často na našich silnicích nepotkáte, ale občas se zadaří. Elegancí se mu asi nic nevyrovná. No, možná ještě klasické staré porsche, když přivřu jedno oko.

Rozhodně bych se v něm chtěla svézt.

Zatím si ho ale jen maluju.

Pořád jsem si říkala, jak ti grafici, které pečlivě studuju, ok, šmíruju, dělají to skvělé vintage pozadí. Pak jsem se výjimečně zamyslela a přišla na to. Nevím jak oni, ale já jsem si naskenovala akvarelovou čtvrtku s hrubším povrchem a je to. Můžu ji použít jako pozadí. Můžete to vidět na tom posledním obrázku. Líbí?

Grumpy duck

Kamarád chtěl kačenku. Pak jsme vymysleli, že by to mohla být naštvaná kačenka. Strašně grumpy kačenka. Nakonec z toho byl kačer.

Ten kamarád mi řekl, že je roztomilej. "Nemá být roztomilej, má být naštvanej",  říkám. "To nevadí, já tomu říkám roztomilej", povídá kamarád. Tak jo.

Grumpy duck vypadá docela dobře třeba na tílku nebo na tašce. Nebo jen tak, jako obrázek pro zasmání.

DIY potisk na papírovou tašku

Další Dyzajn Márket se blíží, bude 21. 9. u Národního divadla jako obvykle a protože jsem od posledního DM krapet chytřejší (ale fakt jenom o krapítek), koupila jsem krabici papírových tašek, které budou sloužit k odnesení koupených obrázků. Balení do balícího papíru se ukázalo jako vysoce neefektivní z hlediska organizace.

Ale nemůžu mít přece jen tak bílou tašku, no ne? Chce to potisk. Strojový potisk na objednávku byl zbytečně drahý. Potisk na tiskárně doma taky nepřišel v úvahu, neb povrch tašek není příliš savý a obrázek by se rozmázl.

Razítko! Googlila jsem googlila a vygooglila, že vlastně můžu udělat jednoduchý linoryt, plácnout na to klidně akvarelové barvy (tiskařské mám, ale to je zbytečně nákladný) a účel to splní stejně jako razítko. Navíc, je dobré mít na paměti, že taška stejně skončí v koši, v lepším případě v tříděném odpadu.

Jako motiv jednoznačně vyhrála sovička. Máme ji rádi všichni. Teda většina. Vyřezala jsem do lina takovou punkerskou sovičku - strašidýlko, záměrně tak trochu divnou, aby to pěkně kontrastovalo s tou digitální grafikou, která je, co se čistoty linií týče, perfektní.

No a je to. Akrylové barvy drží na linu dobře, tisknou se taky dobře. Při tisku matrici přitlačuju válečkem. Zbývá už jen pár tahů tuší a origoš taška je na světě.

Ještě pořád je zákazníků takové množství, kterému můžu směle dělat takovéhle ručně potištěné tašky. Nevím, jaké množství je hraniční, třeba to jednou zjistím. A do té doby, bude hrstka statečných brouzdat po Praze s punkovou sovou (i když mě spíš trochu připomíná zpěváka The Prodigy).

Tak a ještě identifikace!

Dobrunda ateliér aneb náhodné setkání uměleckého druhu

Už nevím při jaké příležitosti, ale určitě to bylo někde při brouzdání internetem (na Fleru to výjimečně nebylo), jsem narazila na přívěšek Malého prince. Miluju Malého prince, miluju Exupéryho a vůbec všechno co napsal. Jeho Citadela mě naprosto okouzlila a snové vyprávění Země lidí nebo Noční let z dob, kdy byl válečným pilotem, můžu jenom doporučit.

Tak jsem si ho objednala. Toho prince. Je z Dobrunda ateliéru (odkaz je na jejich Flerový obchod), sídlícího v Loretánské ulici, v srdci Hradčan. Mám ráda Nový svět a Jelení a odtud je to do Loretánské co by kamenem dohodil.
Napsaly jsme si s paní Janou Dobruskou z ateliéru pár emailů, vyjasnily datum předání a já jsem pár dní na to zvonila na staré dveře v turisticky vytížené ulici a těšila se na setkání, protože už z emailů mi byla paní Jana hrozně sympatická.

A byla i naživo. Je to ten typ "velké vody" a to teď myslím v tom nejlepším slova smyslu. Plná energie. Pozitivní. Hned mi pochválila náhrdelník, hned po tom i náušnice a už jsme mluvily o Dyzajn Márketu a najednou jsem jí ukazovala svoji grafiku, kterou jsem nesla kamarádce. Prostě milé setkání.

Mám prince pro štěstí, vzala jsem dva, jednoho chci darovat, jednoho jsem si připla na klíče.

Princ má všechno, co k němu patří. Lišku, planetu, hvězdu i květinu. A taky šálu.

Vysněné police

Okoukala jsem z různých zdrojů na netu tyhle police na obrázky. Připadaly mi tuze praktické a zároveň dekorativní. Nemusíte zatloukat milión hřebíků, nemusíte odměřovat místo na obrázky. Prostě si pořídíte police a na ně ty obrázky nasázíte a až vás omrzí, vyměníte je za něco nového.

Tak jsme se vydali do Ikey, kam jinam taky, já už ani jinam nejezdím, protože jsme Ikea family, totálně zaikeovaní a už je mi trapný do toho míchat jinou značku...
Police měli. Jak jinak. Koupili jsme tři, naverbovali kamaráda s vrtačkou a večer se vrtalo. Ukázalo se ale, že police nejsou uplně tak jako kvalitní, jak by bylo potřeba. Povrch se štípe, police se kroutí. Inu, za málo peněz... málo kvality. Nakonec kluci zvítězili, i když pár oštípanců zůstalo. Stejné trápení mám i s těmi rámečky, které používám na grafiky. Strašně rychle se poškrábou. Jenže, kvalitnější rámeček rovná se dražší rámeček. To dá rozum.

Tím nechci na Ikeu plivat. To ani náhodou. Nicméně, pořiďte si ty poličky kdyžtak jinde. Nebo ještě lépe, nechejte si je udělat u truhláře. Krásně dřevěné.

Z poliček jsem udělala takovou sebemrskačskou zeď vlastní tvorby. Když se na to vydržím dívat několik týdnů v kuse, je to dobré. Pokud z toho chytnu tik nebo hysterický záchvat a budu odmítat sednou si ke stolu, pak je to hodně špatné a půjdu zpytovat svědomí do ášramu.

XI. mezinárodní sklářské sympozium IGS Nový Bor 2012 v UPM

Na tuhle výstavu jsem se musela nadechnout. Nadechnout dlouhé čtyři měsíce.
Věděla jsem, že ji chci vidět, ale taky jsem věděla, že mnou bude cloumat vlna emocí, protože pár vystavujících umělců jsem měla tu čest potkat osobně během studia. Což by samo o sobě bylo super, ale já pořád sklo a práci s ním vnímám jako něco, co jsem svojí vinou navždy prošvihla. Je to dlouhý a nudný příběh, nebudu vás tím zatěžovat. Na výstavu jsem nakonec šla den před ukončením. A jsem ráda, že jsem to udělala.

Sklo je moje láska. A ráda bych vám pomocí fotek vysvětlila, proč ho mám tolik ráda. Je to neskutečně tvárná surovina a já ze všeho nejvíc obdivuju tvarované broušené sklo a hru světla a stínů. Sklo na fotkách bohužel nikdy nebude tak krásné jako ve skutečnosti, protože si nemůžete hrát s průhledy a obcházet ho a objevovat co všechno skrývá, ale za pokus to stojí.

Když mluvím o tvarovaném broušeném skle, myslím tohle:

Zdeněk Kunc

Zdeněk Kunc

Můj favorit.

Miloš Balgavý

Miloš Balgavý

Miloš Balgavý

Kima jsem potkávala pravidelně v brusírně, když přijel z Jižní Koreje do Čech na stáž. Už zůstal a dělá až pohádkově rozkošné věci.

Song Mi Kim

Song Mi Kim

Hra světla a stínů. Mohla bych na to koukat hodiny.

Jaroslav Bejvl jr.

Jaroslav Bejvl jr.

 Tohle mi poněkud neskromně připomnělo mojí závěrečnou maturitní práci. Moje kostičky ale byly barevné a daly se volně přeskupovat.

Hajnalka Virág

Geniální Běžec Jaroslava Šáry. Postava běžce vyrytá na skleněné tabulky řazené za sebou. Světýlka po stranách postupně blikáním rozpohybovala běžcovy nohy. Na statickém obrázku to bohužel nevynikne.

Jaroslav Šára

Červená spermie Vladimíra Kleina. Ten si k nám do brusírny taky občas chodil zarobit.

Vladimír Klein

Vladimír Klein

 Takže takhle to se mnou je. A co vy? Líbí se vám to nebo je to pro vás už moc "art"?

Sloni

Napsala mi paní, že potřebuje slony. Že psi jsou fajn a kočky taky, ale sloni by byli lepší. A protože se v pidi by myyna ateliéru plní sny, sloni jsou tu a v různých variacích, poněvadž já dávám ráda na výběr.

Udělala jsem klasiku, sloní siluety. A taky slona s květovanýma ušiskama, třeba do dětského pokoje.
Všechny slony jsem vystavila na Fler a paní mi hned napsala, že čeká holčičku a že růžová verze bíle puntíkatých slonů se jí náramně hodí.

A to mě těší nejvíc. Když se strefím, když udělám radost, když to prostě funguje.

Sloních možností je hodně. Kdybyste chtěli domů slona v jiných barvách, jinak puntíkatý nebo třeba pruhovaný, dejte vědět. Však víte, kde mě najdete...