pondělí 24. dubna 2017

Domácí kvašení

Znáte to s tím, odepíraného chleba největší krajíc, že jo? Tím mým odepíraným soustem je například cokoliv kyselé. Jsem ekzematik a jíst to nesmím, takže to co? Miluju. Jako dítě jsem s gustem chodila pít do lednice lák od okurek a nebo dokonce i samotný ocet. No fuj.

Jenže je rozdíl mezi kyselým a kysaným. Nejen chuťově, ale i zdravotně. Na plné čáře vyhrává ta druhá možnost, protože zelenina, kysaná přirozeným způsobem bez přidání octu a cukru, je nejen velmi zdravá, ale neškodí ani ekzematické kůži. Hurá!

Ještě tak přemoci lenost.

Protože...

... kdysi jsem si koupila kvašák, ale nikdy jsem ho nepoužila. A to i přesto, že jsem našla geniální, sympatickým suchým humorem prošpikovaný, blog Zuzky Ouhrabkové A dá se to zkvasit? (facebook tady). Co víc jsem si mohla přát, než takový zdroj informací a receptů? Nakonec jsem svojí první kvašenou zeleninu udělala až před pár dny.


Sofistikovaná výtahová samojebka cestou z trhu.



Odsrabila jsem se díky Báře, která nám systematicky vybavuje domácnost stále větším a větším množstvím nezbytných a potřebných nádob, mističek, dóz, talířů, hrnečků a už i květináčů. Až růžový kvašák vzniknuvší na hrnčířském kruhu u ní v dílně mě donutil jít, nakoupit neuvěřitelné množství čerstvé zeleniny, všecičko to očistit, rozkrájet, nacpat to do toho růžovýho milouše a zalít převařenou vodou ochucenou jen solí bez jodu, kořením a koprem.




Donutilo mě to dokonce čekat týden, až bude vše hotovo. Chápete to, jo? Já. Čekat týden.

Domácí kvašení vám moc doporučuji. Je to ultra zdravé, do střev se vám pomocí kvašeného jídla dostanou nejen ty správné bakterie, ale i pořádná dávka vitamínů a minerálů. Správně fermentované potraviny dokonce pozitivně ovlivnují psychiku. Přírodní antidepresivum, to chceme.
Víc informací o fermentování všeho možného, včetně informací odborných, najdete na Zuzčině blogu. Já se teď podle jejího postupu chystám na korejské kimči.

A s koupí Bářinýho kvašáku obdržíte i recept na základní kvašenou zeleninu, jakou jsem dělala i já. Takže se vůbec není čeho bát.






A víte proč mám ten ztlačovací kolík na fotce nahoře mokrý? No, protože jsem ho samozřejmě cpala do kvašáku obráceně a hrozně se divila, že tam není zarážka na tu těsnící kůži. Jak typické.

O výslednou barvu mého snažení se postarala řepa.




středa 19. dubna 2017

Řekněte mi to

Tvrdé jádro Myyna hooligans už všechno zná z fejsbůčka, ale pro nově příchozí, pro nově nakukující či nakupující, to krátce vysvětlím. Teď mě zároveň napadlo, že se musím omluvit té milé paní, která mě minulý čtvrtek oslovila na zastávce Malostranská, popřála mi hezké svátky a vysekla mi kompliment za to, jak maluju. Já se samozřejmě zmohla jenom na dementní "Eeeee...". To je tím, že na tohle zvyklá nejsem, aby mě někdo poznával na ulici, tak prosím Vás, neznámá paní, moc děkuju za oslovení a za to, že jste mi udělala den mnohem hezčí, než by byl bez Vás. Děkuju mnohokrát!

A teď tedy k tomu, co jsem původně chtěla psát...

E-shop bude mít rok. Jupí. Dlouhá cesta, povím vám. Hodně učení, hodně spolknutých slz, ale i hodně radosti. Bla, bla, ty příběhy jsou všechny stejný, bla bla. Hlavně pak zklidnění ega a nejvíc ze všeho sbírání obchodních znalostí. Je toho ještě hodně, co se musím naučit, pokud chceme (svého muže vynechat nemůžu a ani nechci) nekompromisně podnikat v oboru papírenského zboží (to slovo vysvětluji níže).


Nové cedulky! On-line jich teď najdete zatím 5 druhů.

Slovo nekompromisně bych nejradši podtrhla a zvýraznila, poněvadž nekompromisní musím být především sama k sobě. Být éterická umělkyně je jedna věc a prodat se věc druhá. Jedno s druhým se vzájemně vylučuje. Přesto funguju, ale někdy si připadám jak schizofrenik. Té sebelítosti bylo dost, pojďme si povědět zbytek.

A teď, pozorek Azorek...

Připravuju pro e-shop nové zboží. Proto jsem rozjela na jeho hlavní straně anketku a pokud se jí zúčastníte, vykonáte dobro a na světě bude více šťastných koťátek. Váš názor mě upřímně zajímá, to mi věřte. Nerada dělám přešlapy, i když se jim nevyhnu, to je jasný. Když mi tedy, zcela anonymně, bez nutnosti nákupu, zahlasujete, budu moc ráda. Díky! Anketu najdete vlevo pod Kategoriemi.

No, kdybyste chtěli nakupovat, držet vás samozřejmě nebudu. Naopak. Muhehe.

Slevičky. Želvičky. Bublinečky. Zboží v akci. Je to tak, neminulo mě to. Po té, co jsem spolkla ego, které mi projelo krkem tak pomalu, až jsem se málem zadusila, vytvořila jsem sekci se zlevněným zbožím. Je to nutnost, obzvlášť u toho pidiskládku, který mám doma a já potřebuju místo na nové zboží. Urgentně. V sekci ZLEVNĚNO (nevylučuju, že jí ještě nějak poeticky přejmenuju) najdete od nynějška lepčejší ceny.

Osobní odběr! Konečně jsem vyřešila bezplatný odběr zboží z e-shopu a jsem za to šťastná, nejšťastnější. Po platbě předem lze vyzvednout zboží v ulici Zenklova 220/162, Praha 8, v obchodě s dětskou barefoot obuví Svobodná chůze. Holkám z obchodu moc děkuju za pomocnou ruku!

Další krok, je úprava cen tak, aby všichni, kdo ode mne budou chtít zboží do svého kamenného obchodu, měli nějakou výhodu, a mohli se mnou srovnat cenu, abychom si vzájemně zbytečně nekonkurovali. Zároveň je chci povzbudit a "odměnit" za to, že po mně nežádají komisi, kterou kategoricky odmítám (kontroverzní článek, který se velmi rychle zařadil na první místo ve čtenosti, za celou historii blogu, je zde). Majitelům kamenných obchodů tedy nově nabízím velkoobchodní cenu, která dělá - 30 % z ceny zboží včetně dph. Vím, že se běžně žádá mnohem víc, toho teď ale nejsem schopná. Všechno postupně.

Moji, chrlím tu na vás obchodní záležitosti a umění nikde, co? Já vím, ale tak zas třeba příště. A tady je zbytek nových ceduliček na dárky, na svatební proviant, na cokoliv. Krásný den, mávám z kopce do dálek i blízek!





pondělí 17. dubna 2017

Čerstvé dojmy - divadlo a jídlo III

Tradiční rubrika o kultuře a papání v Praze se vrací zpět. Něco málo jsem za ten měsíc, co jsme zase v Praze, stačila oběhnout a tak se můžu podělit o zkušenost.

Nebudu to natahovat a rovnou můžu doporučit novou kavárno/bistro/cukrárnu IF Café  Ivety Fabešové na Tyláku, případně kousek vedle v Belgické. Nevím, jak moc je zaměstnancům příjemná prosklená část kuchyně/přípravny, já jsem se trochu styděla je pozorovat při práci, protože mě samotnou by to asi šíleně znervozňovalo, ale je fakt, že mě bavilo sem tam hodit očkem, co zrovna cukrářky dělají. Měla jsem úžasný salát s kozím sýrem, kdy kozí sýr nepředstavovalo pět děka ztraceného kousku sýra někde mezi listy salátu, ale pořádný kus sýra, ze kterého jsem se opravdu najedla. I ovocný fresh byl moc dobrý, i když jsem primárně šla do IF Café na dukátové buchtičky, ale nezadařilo se, byly už vyprodané. No, a Ivetiny zákusky z IF Café už jsou v Praze vyhlášené.


Zdroj www.ifcafe.cz


Druhým podnikem, kam bych při návštěvě Prahy určitě zašla, tím spíš, že se nachází kousíček od Hlavního nádraží, je nový podnik Karpíškovic impéria, Kantýna. Jsou zaměření na maso a vznikli záhy po té, co se zavřel legendární Čestr. Minulý rok získal významné gastro ocenění, ale dopadlo to tak, že budova, která patří městu, se momentálně rekonstruuje a Čestr musel skončit. Podle rozhovoru, který jsem nedávno četla na internetu, hledali přes rok vhodné místo pro přesunutí téhle skvělé restaurace, ale nenašli ho.
Kantýna je... kantýna. Ovšem v naprosto honosných prostorách, které vám přirostou k srdci, sotva tam vejdete a podíváte se na podlahu. Nebo na dveře. Nebo na strop. Případně na kmitající personál, který vypadá, že má svojí práci fakt rád. Dejte si nějaké masíčko, v přední části si ho můžete u řezníka dokonce vybrat a nechat upravit, a jako zákusek nevynechejte vynikající kynuté buchty. Jak od babičky!

Jo, a hodně moc mě baví kantýnská grafika. Ta kůstka poskládaná do různých vzorů a v prostoru restaurace maximálně využitá, je geniální. Celkem ani nemusím hádat, kdo vizuál dělal, je to jasný. (Studio Najbrt, samozřejmě.)


Zdroj Kantýna ig.

A divadlo? Divadlo zase humorné. Byli jsme na Velké zebře, které má divadlo Palace v repertoáru už 12 let. Z počátku jsem z toho byla trochu rozpačitá, ale pak se to rozjelo. Herci si to moc užívali, a já se musím podívat ještě na nějakou další hru s K. Hrachovcovou, abych zjistila, jestli je v Zebře tak skvělá právě pro tu roli zdánlivě prostomyslné Sidonie, a nebo jestli tak hraje vždycky.


Zdroj www.mkstrebic.cz

sobota 15. dubna 2017

Viděla jsem... vol. XXXVIII - Lion

Možná si zas trochu pobrečíte, omlouvám se. Snímek Lion je malinko rozvleklý, ale mě strašně bavila poetičnost kamery a když jsem se po filmu dívala, kdo ho vlastně režíroval, zjistila jsem, že Garth Davis byl původně výtvarníkem. Což ledasco vysvětluje.

Šuplík "drama", oddíl "rodina", kolonka "cestujeme".

Velká část se odehrává v Indii osmdesátých let a hlavním hrdinou je ultra roztomilý pětiletý hošík Saroo. Pak už i trochu povyroste, ale pořád se na něj pěkně dívá, stejně jako na Rooney Maru, to je velmi hezká baba. No a ke konci už jsem se musela pořádně vysmrkat, ale popotahovala jsem stejně. Ještě, že byla ta kamera celou dobu díky svojí kráse milosrdná, a zejména pak osudy Saroo, když byl prťavý, tak dokonale změkčovala.

A jak ráda cestuju, tak mi ten film udělal o to větší radost. Indie je prostě mazec, doufám, že se tam jednou podívám. God bless Google Earth a já vám přeju krásné svátky velikonoční.

P.S. Je to podle skutečné události!


Zdroj www.csfd.cz

Zdroj www.csfd.cz

středa 12. dubna 2017

Po pěti

Rozhodla jsem se poslat do světa originální akvarely českých/středoevropských ptáčků. Chtěla bych je poslat někam, kde jim bude dobře, dostanou rámeček a budou je tam mít rádi. Daly/i (ty akvarely i ti ptáci) mi práci, a vezla jsem je přes půl Evropy a čtvrtku Španělska. Jsou to cestovatelé.

Na každém obrázku je 5 fóglíků.

Velikost je 320x240 mm (trošku větší A4). Papír akvarelový, Fabriano. Cena 1300 Kč/list.

Listy jsou to celkem čtyři. Každý bude samozřejmě signovaný.

Příběh asi znáte, jsou to přesně ti ptáčci, které jsem pak použila na pexeso.

Kdybyste měli o některý akvarel zájem (nebo třeba o všechny), pište na jinochova@gmail.com

Pro lepší orientaci jsem je rozdělila podle čísel a dala jim název.

1. Ve společnosti strakapouda. Na obrázku je sýkorka, strakapoud, dlask, sojka a zvonek.





2. Kavka nás ohlídá. Kavka hlídá strnada, sýkorku, králíčka a kosa.







3. Moudrá sešlost. A sešli se mlynařík, výr, pěnkava, žluna, brhlík.







4. V barvách země. Čížek, stehlík, vrabec, brkoslav a červenka.






pondělí 10. dubna 2017

Olejová lázeň

Kosmetika! Něco nového?

Tak trochu... (I když, starýho psa novým kouskům... znáte to.)

Během loňského podzimního nečasu jsem postupně přešla na oleje nejen na noc, ale i přes den. A takhle jsem pokračovala i po dobu relativně teplé španělské zimy. Původní obava, že budu celý den vypadat, jako bych jedla hodně velký řízek, byla zbytečná. Mám tak suchý gezicht, že se oleje vždycky poměrně rychle vstřebají, a ještě jsem po příjezdu dostala pochvalu od svojí kosmetičky za to, že nejsem jak treska.

Co mě u olejů hodně nebaví je, že vydrží tak dlouho. Měsíc je fajn, dva... no dobře, taky to ještě vydržím, ale čtvrt, půl roku? To si jako vážně půl roku nemůžu koupit nic nového? Ach jo.



A to jsem ještě těsně před odjezdem domů navštívila jednu z valencijských herboristerií a koupila si nechutně velké balení čistého oleje z šípkové růže. Tak to mám tak do důchodu...

Herboristería, to jsou úžasný krámky, které mi u nás chybí. V "bylinkárnách" ve Španělsku prodávají jenom přírodní produkty a často i zdravou stravu. Zatím jsem vždycky v každém městě viděla minimálně jeden takový obchod. Ne, že bychom v Praze takové obchody neměli, ale většinou jsou zaměřené na svojí značku. Naopak v herboristeriích ve Španělsku prodávají všechny značky najednou.

Čistý olej z šípkové růže je skvělý, akorát barví polštáře. (Dá se to ale vyprat.) Olej výborně vyživuje a zklidňuje, mám ho moc ráda. Škoda jenom, že sám od sebe nijak nevoní.




Co je další, pro mne už nepostradatelnou položkou v koupelně, je růžová voda. Micelárku jsem už definitivně odbourala, včetně jakési psychické závislosti na ní, že jako jedině ona mi dokonale vyčistí ksichtík. Ukázalo se ale, že se bez ní celkem v pohodě obejdu. Čištění zajišťuje večer ve sprše už milionkrát zmiňovaný čisticí krém od Hauschky. A růžová voda dodá hydrataci. Ráno i večer. Už jsem jich vyzkoušela spoustu a jako číslo jedna bych pasovala tu od Khadi. Už mi došla i růžová voda ze Španěl, je na čase nastartovat na Khadi nějakou objednávku.



Novou věcí, ke které mě přivedla milovnice přírodní kosmetiky Lenka, je enzymatický peeling v pudru od německé přírodní značky Kneipp. U nás jsem jej nikde nenašla, tak jsme si ho pořídily s Lenkou přes Amazon. Používám ho jen jednou týdně, pro jistotu. Tím, že pění, tak trochu vysušuje, ale když se po něm vyčistím ještě čistícím krémem od H., tak je to v pohodě. Enzymatický peeling viditelně vypíná a projasňuje, takže nejspíš funguje. Jenom je potřeba počítat s tím vysušením a hned se něčím potom natřít, aby pleť nestrádala.





Co považuju za vyhozené peníze, je oční krém známé přírodní kosmetiky Kiehl's. Je to Amerika, takže to lidi milujou, ale upřímně, tenhle krémík, co vypadá spíš jako obyčejné, i když dobře našlehané, bambucké máslo, mě o své kvalitě nepřesvědčil. Pravda, aspoň mi po něm nerudnou oči, můžu být vlastně ráda, ale za ty prachy, co tahle kosmetika stojí, to je trochu málo.
Navíc jsem si ještě koupila v Malaze tuhle Kiehl's kaktusovou hydratační vodu a obsahovala poměrně vysoké množství alkoholu. Jako levný konzervant? Nevím. Každopádně si myslím, že to v takovém množství do hydratační vody nepatří. Obzvlášť, když se značka tváří tak přírodně.





Sérum! Tohle budete milovat. Není sice přírodní, česká značka For Life & Madaga (jejich stránky vypadají hrozně, to mi hlava nebere, ty protažený fotky, no nic...) je zaměřená na velmi kvalitní profesionální kosmetiku a údajně jsou jejich recepty nápadně podobné receptům nejdražších kosmetických značek světa, včetně La Mer. Já bych za tou vůní šla světa kraj. Antistresové sérum se zeleným čajem doporučuju všema deseti.





Přeju úspěšný pondělí a... buďme krásné!


sobota 8. dubna 2017

Viděla jsem... vol. XXXVII - Rozpolcený

Jestli máte rádi chytrá psycha, tak se vám bude film Rozpolcený líbit.

Režisér filmu Šestý smysl M. N. Shyamalan (nechápu, jak mohl zároveň natočit i film Myšák Stuart Little), napsal a zrežíroval thriller o psychopatovi se silnou poruchou osobnosti.

Šuplík "thriller", oddíl "horor", kolonka "několik magorů je víc než jeden magor".

James MacAvoy (podle fotky v profilu je neuvěřitelné, jak pozitivní proměnou prošel po ostříhání dohola, je to najednou docela fešák), jehož filmografie je pěkně dlouhá, ale já neviděla jediný ze snímků, ve kterých hrál, brilantně ztvárnil psychopata trpícího schizofrenií. A budete se divit, kolik osobností jeho narušený Kevin dokázal vykouzlit, aniž by s tím nějak zvlášť mohla pohnout zkušená psycholožka v podání sympatické Betty Buckley. Pro mě byly hodně zajímavé i jakoby vědecké poznámky o mnohočetné schizofrenii, které z úst doktorky několikrát zazněly.

Je to strašidelný, trochu jsem se bála, ale neucvrnkla jsem si, takže stupeň strašidelnosti nebude dosahovat zbytečně vysokých hodnot. Rozhodně mi nebušilo srdce hrůzou, spíš mě příjemně mrazilo a já byla nalepená s očima na obrazovce, aby mi nic neuteklo.

Na konci mě pobavil detail se zubními kartáčky a vteřina s Brucem Willisem, který (jak jsme pak zjistili) odkazoval na film Vyvolený. Tak na ten se podíváme. To prostě musíme.

Přeju pěkný bububu víkend!


Zdroj www.csfd.cz

Zdroj www.csfd.cz

středa 5. dubna 2017

Zapomenuté květy

Ve španělských deskách jsem objevila tři á čtyřky s kvítím, na které jsem uplně zapomněla. Zatím jsem je zpracovala jen do svatebních přání a jednoho blahopřání, ale ještě s nimi budu pracovat. Moc se mi líbí a moje představy o využití jsou dost košaté.

U svatebních blahopřání je samozřejmostí, že do prostoru uvnitř květů napíšu cokoliv si budete přát. Ani to nemusí být jména novomanželů. Někdy tam na přání píšu i dost vtipné přezdívky. Už jsem dokonce odesílala i jedno bez textu, protože zákaznice zatím nevěděla, komu blahopřání věnuje. Takže i tak se to dá udělat. Vždycky se nějak domluvíme.






Všechno najdete na mém e-shopu www.bymyyna.cz

Nedávno jsem u jedné kamarádky blogerky četla kousavý komentář, že tam má poslední dobou jen samé odkazy na e-shop... Přišlo mi to líto a nespravedlivý, jednak to není pravda a jednak, když má člověk e-shop, tak se musí sakra snažit, aby pro jeho propagaci udělal maximum. Ona to není žádná legrace a pouhé přijímání peněz na účet.

pondělí 3. dubna 2017

Strážnický modrotisk

Už před třemi lety, kdy Jedenáct koček publikovalo svůj článek o Stážnickém modrotisku, jsem si hrozně přála vidět, jak se legendární technika, založená na ručním tisku a barvení indigem, dělá. Uplynulo hodně vody než jsem se dočkala a stálo to za to.




Na workshop do Strážnice jsem se vydala hlavně díky Markétě z Jen len, která odkaz sdílela na svém facebooku, a mě to jeden únorový večer díky tomu neuniklo a z Valencie jsem hystericky psala v půl dvanácté v noci sms na kontaktní číslo z facebooku, že se hlásím na ten workshop. To jsem vůbec netušila, že píšu přímo paní Bartoškové, jejíž pradědeček Cyril Joch byl zakladatelem Strážnického modrotisku (a už je to neuvěřitelných 110 let).

Obratem přišlo potvrzení a já byla spokojená, jako bych právě dostala ten nejlepší dárek pod sluncem.

Původní plán byl jet ve dvou a ve Strážnici přespat, ale kamarádce nakonec těsně přes odjezdem onemocněly děti a tak jsem se vydala na dlouhou cestu na Slovácko sama a na otočku. Z Prahy je to co by kamenem dohodil, 4 hodiny cesty, a bylo by to míň, kdyby D1 nevypadala tak, jak vypadá. Ještě jsem ve Slavkově v pivovaru odevzdala zapůjčený samospádový soudek, který mi naložili v Praze v naší oblíbené hospůdce Poctivej výčep, takže jsem opravdu nejela zbytečně.

Řídím strašně ráda, užila jsem si to, hlavně cestu nazpět, protože být ve tmě, téměř sama na dálnici, je hrozně zvláštní pocit. Taky jsem si dost zpívala, což můžu dělat právě jenom sama v autě, protože tam jsem dostatečně izolovaná od lidí a nijak je svým "zpěvem" neohrožuju.


Strážnice mě přivítala překrásně rozkvetlá.

Přímo ve strážnické dílně se workshop pro veřejnost konal poprvé a podle slov nejmladší modrotiskařky rodiny Jochových, Gabriely Bartoškové, plánují ve workshopech pokračovat. Gábina je nadmíru sympatická mladá dáma a její nadšení pro rodinnou tradici je skvělé, já jí hrozně fandím, protože je vidět, že to dělá s vášní a zapálením pro věc, celou technologii bere velmi vážně, a opřela se i do marketingu a šíření povědomí o téhle krásné technice na sociálních sítích, což je v dnešní době nutnost.

Celé kouzlo spočívá v tom, že na speciální nebarvené plátno, tkané v Čechách (!), které je dělané přímo pro Strážnici, a je nebělené a neimpregnované, se nanáší vykrývací rezerva, zvaná "pop". Pop se vaří v dílně, recept je přísně střeženým rodinným tajemstvím, a je spolu s chemickým složením indigového barviva tím pokladem, který dělá Strážnický modrotisk jedinečným a neopakovatelným.

Na plátno se tiskne pomocí nádherných forem většinou z hruškového dřeva (ty nejstarší mají až 200 let), na které je nanesena tenká vrstva popu. Popem se dá na plátno i kreslit, to jsem využila já, ale abych pravdu řekla, musím na workshop ještě jednou, protože jsem si v kreslířském zapálení jaksi zapomněla zkusit tisknout formou a teď mě to upřímně mrzí.




Vzorník


Ta bordura!


Po zaschnutí, které může trvat až dva týdny (snad to píšu dobře) se plátno namáčí do indigové lázně, tzv. kypy. Ve Strážnici namáčení dělají pětkrát za sebou po dobu pěti minut. Po vytáhnutí z indigové lázně plátno modrá postupně až díky oxidaci. Pak se vypere a vyždímá (pračka i ždímačka jsou opravdu impozantní stroje).




Pan barvíř je mistr, který se celé roky učil, jak správně vyvážit poměr složek v indigové lázni a podle slov Gábiny Bartoškové, už po čuchu jejich pan mistr barvíř zjistí, co v lázni chybí nebo přebývá. Je to velká alchymie, která se předává pouze a jedině zkušenostmi a trvá až deset let, než se z barvíře stane mistr barvíř.


Na workshopu jsme dostali velikánský kus plátna a absolutní volnost, takže to byl hotový ráj a nebe. Směli jsme využít všechny možnosti dílny a znalostí Jochovic rodiny, jejichž početná část se na nás přišla podívat. Dokonce i samotný pan František Joch, velká čest pro nás, protože to byl on a jeho bratr, kdo se po zaniknutí Ústřední lidové umělecké tvorby postaral o to, aby nezaniknul i Strážnický modrotisk a díky vývozu do zahraničí, především pak do Rakouska, může dílna existovat dál.

V současnosti je Strážnický modrotisk, spolu s modrotisky okolních zemí, nominován na zápis do seznamu UNESCO jako nehmotné kulturní dědictví lidstva (po pravdě, uplně mě z toho mrazí, jak je to krásný ocenění). Na stránkách Strážnického modrotisku je e-shop (pravé menu) s opravdu úžasnými věcmi, takže můžete tuhle tradici podpořit i koupí.

Naprostý a nefalšovaný genius loci, to je dílna Strážnického modrotisku. Já tahle místa uplně zobžňuju. Viz moje vášeň pro litografickou dílnu na Umprumce...




Pro mne, jako výtvarníka, to bylo velmi inspirativní a moje láska k indigové barvě stoupla ještě výš.

Podle slov Gábiny Bartoškové se další workshopy určitě plánují, ale budou se odvíjet od vytížení dílny, takže aby vám neunikly, doporučuji sledovat fb stránky Strážnického modrotisku.

Moje práce je rozdělaná, i přesto, že jsme měli na tvorbu celé tři hodiny, jsem to nestihla a pop i s plátnem si odvezla domů, abych to dodělala. Až to bude hotové, plátno pošlu zpět do Strážnice k nabarvení. Tak mi držte palce.

Nic drobnějšího jsem už fakt vymyslet asi nemohla...

A můj tradiční deníkový záznam? Tady je. Jenom berte s rezervou oba nepovedené odstíny strážnického indiga... Tu pravou modrou barvu najdete jenom tam.