úterý 28. června 2016

Cukrátkové domy

Mám z téhle litografie vskutku radost. Ta barevnost je pro mne sice trochu na hraně (ačkoliv jsem si ty barvy vybírala já sama), ale nepůsobí na mne nepříjemně, ba naopak.

Inspirací byly ty malažské domy, které jsem letos kreslila snad už stokrát a vyzkoušela jsem je napříč všemi styly, které ovládám. Málaga se mi táhne jako červená niť celým tímhle rokem. Je na digitálním tisku, na blahopřání, na sítotiskové šabloně, na litografii a celé to završím začátkem podzimu jedním projektem, který je zatím tajemství.

Litografii jsem celé jaro dělala pod odborným (a velmi laskavým) vedením Mgr.A. Jany Hubatkové na pražské umprumce, existuje celkem 12 originálních tisků a je na prodej. Ve skutečnosti jsou barvy živější, grafický tisk je prostě nejlepší mít v originálu. Fotky z průběhu práce na téhle litografii najdete tu.











Technické detaily: litografie je pětibarevná (to znamená, že se každý list tiskl pětkrát dokola, a to znamená, že to byla celkem fuška), velikost je 35,5x25 cm, tisklo se na grafický papír Fabriano a každý kus je samozřejmě číslován a signován. Žádné digitální kopie pořizovat nebudu.

Cena je 990 Kč a za příplatek můžu zajistit i zarámování v rámařství.

Je také možné si přijet k nám domů vybrat, každý list je totiž lehce odlišný intenzitou barvy. 

pondělí 27. června 2016

Moje závěrečná práce z letteringu

Na konci května jsem psala, že chodím k Toy Box na kurz ilustrace a komiksu. Bohužel, čas letí a my jsme minulou středu kurz ukončili, ale abych řekla pravdu, stejně jsme se hned pídili, jestli Toy Box třeba nebude dělat kurzy pokračovací. Nestačilo nám to a není se čemu divit. Komiks je věda!

Předposlední hodinu jsme probírali lettering, psaní textů, protože je to výsostná disciplína a v komiksu se nedělá na počítači, nýbrž pěkně rukou.

Moje závěrečná práce z psaní vypadá tedy takhle. To, že jsem zadání nepochopila (ve skutečnosti to mělo být namalovaný a příběh o deseti větách jsme měli jenom napsat Toy Box do e-mailu), a že vzhledem k roku, ve kterém se má příběh odehrávat, jsem svým pojetím byla velký optimista (vlastně si ve skutečnosti nemyslím, že v roce 3016 bude vůbec ještě nějaký vzduch a voda na planetě Zemi), tak tohle všechno přejdu, protože to vlastně nevadí.

Vzhledem k obsahu jsem se snažila zvolit i odpovídající font, žádné kudrlinky, zbytečnosti... Prostě minimalismus. Přesně tak, jak vidím budoucnost.

Dvě hodiny soustředění, hluboko v noci, rýsování pomocných linek, gumování pomocných linek... Dalo mi to prostě zabrat. Nakonec jsem to zvládla jenom s jednou chybou. Jestli jich vidíte víc, mlčte o tom navěky, nechci to vědět, hi hi.

Tu je moje postapokalyptická vize...


sobota 25. června 2016

Viděla jsem... vol. VIII - Everest

Tak se trochu zchladíme, což?

Film Everest je z minulého roku, je mrazivý, dobře obsazený, ale na můj vkus příliš děsivý. A překvapivě to nebyla ta zima, vizuálně velmi sugestivní, která by mě uštvala až k děsu. Byl to počet úmrtí. V tom filmu. A protože tam všichni ti skvělí, sympatičtí, nebojácní a mrazem ošlehaní hrdinové odcházejí do horolezeckého nebe, jak na běžícím pásu, tak jsem to nedokoukala do konce.

Šuplíček "dobrodružné", oddíl "drama", kolonka "nervák".

Proč vám, i přesto, tenhle film doporučím? Kvůli té mrazivé krajině, kvůli Gyllenhaalovi, který je opět skvělý, i když trochu studenej čumák (a to doslova), taky kvůli tomu faktu, že výstup na Everest je tu popsán tak, jak to teď prý opravdu chodí, tedy jako (velmi nebezpečná) turistická atrakce se všemi zápory, které masový turismus přináší. Navíc, příběh je prý podle skutečných událostí a vypráví o jedné z nejtragičtějších horolezeckých výprav na nejvyšší bod naší matičky Země.

Plus, film režíroval Islanďan a to by v tom byl čert, aby ten něco nevěděl o zimě, žeano.

Vždycky si u takových filmů říkám, že nechápu, jak to funguje v praxi... jak choděj ty lidi na záchod, jak to, že se nemůžou každý den pořádně umýt a přitom vypadají tak v klidu (já bych nebyla), jak to, že jedí tak strašně málo... atd. atd. Tenhle film ledasco objasňuje a ještě v něm uvidíte opravdovsky těhotnou Keiru Knightley.


Zdroj www.csfd.cz

Zdroj www.csfd.cz




středa 22. června 2016

O štětcích na akvarel pro začátečníky i pokročilé

Chtěla bych vám napsat něco o štětcích...

Není štětec jako štětec. A to je všechno. Ba né, zase kecám!




Stává se mi, že mi lidi na fb píšou, že malujou, a co bych jim poradila za barvy a tak. Já bych spíš radši začala výběrem štětců, protože to je čtvrtinový úspěch. (Zbytek tvoří barvy, papír a fantazie. Prostě maličkost.)

Jak to vidím a k čemu jsem se domalovala...? Budeme se bavit o štětcích na akvarel.

Předně, a to bych chtěla třikrát podtrhnout, není normální, aby štětec při každém tahu pelichal. Takže, když se chcete během kreslení obejít bez rozčilování a vytahování uvolněných štětinek z vaší malby, investujte do lepších pracovních nástrojů. Kvůli kvalitnímu štětci nemusíte hned prodat ledvinu, vejdete se v pohodě do stovky.

Taky neplatí mýtus kolem štětců z přírodních vláken, že jsou nejlepší. Když si nepořídíte štětec z norka, ještě to neznamená, že děláte špatně. I syntetické vlákno umí být kvalitní. A já vám ukážu, které to jsou. Plus jednu pravou veverku.


Raphael, Curry's, da Vinci, Kolinsky, da Vinci, veverka, Escoda.


Jak poznáte kvalitní štetec na akvarel? Nepelichá a nasává vodu, aniž by z něj tekla. To znamená, že nemusíte štetec po každém tahu namáčet, ale že se voda uvolňuje postupně. A čím lehčí tah, tím méně vody se uvolní. Kvalitní štetce jsou při práci měkké, poddajné a drží tvar.


Když na štětec lehce zatlačíte a pootočíte s ním na místě, ty správné štětce přilnou k povrchu podložky, těm špatným vystřelují nepoddajné štětinky do vzduchu.


Mám takový zvyk, vozit si z cest jako suvenýr štětce (v poslední době jsem těm štětcům začala kolem konce lepit washi pásky, abych aspoň ze sentimentu věděla, který štětec je odkud, ale je jen otázka času, kdy si přestanu pamatovat, která washi páska patří ke kterému městu). Tohle nakupování štětců na cestách je ale velká pitomost, protože výtvarné potřeby v zahraničí jsou většinou minimálně dvakrát tak dražší, než v Čechách, a přitom jde většinou o značky běžně dostupné i u nás. O to větší mám radost, když narazím na značku, kterou jsem u nás neviděla. Například v Barceloně, ve skvělém obchodě Barna Art, prodávají svoje vlastní štětce barcelonské značky Escoda (tuhle značku ale seženete i mimo Barna Art), které jsou opravdu výborné a v Kanadě jsem narazila na značku Curry's, kterou vůbec neznám.

Hodně štětců mám ze základní řady da Vinci junior (v podstatě školní řada štětců, ale vůbec ne špatná), mají ale kratší životnost, než by se mi líbilo, po čase přestanou držet tvar. Ale i tak vydrží dlouho. da Vinci seženete běžně v českých výtvarných potřebách. A kdybyste někde narazili na Escoda, berte a nešetřete. Dalšími štětci, co používám, jsou Raphael a Leonard (taky by mohli mít výrobci lepší fantazii při vymýšlení názvů). A ačkoliv jejich gumy jsou nedostižné (vzpomeňme, a nebojím se to napsat, na dnes již legendární razítkové workshopy), tak štětce Milan za nic moc nestojí.


Tohle je příklad roztřepeného a už celkem nepoužitelného štětce, co přestal držet tvar. Těžko říct, proč jsem ho už dávno nevyhodila... Asi, abych vám ho mohla vyfotit do dnešního článku.

Za jedny z nejlepších štětců světa se považují štětce Kolinsky-Rotmarder s přírodním vláknem (dříve sobolí, v současnosti chlupy z norka, ale i jiné variace). A mojí absolutní jedničkou v nasávaní vody se mi zdají štětce z veverky. (Lépe řečeno, z veverčího chvostíku.)


Nasaje vodu a nepustí. Prostě nekape.

To, jestli štětec pelichá nebo ne, bohužel v obchodě nezjistíte. Nejlepší je, koupit si jeden kus na zkoušku, a když budete po každém druhém tahu lovit z barvy štětinky, tak to je přesně ta značka, do které už více neinvestujte.




A ještě něco málo k péči o štětce... Nikdy, nikdy, nikdy nenechávejte svoje štětce stát ve vodě. Ohnete si je, roztřepíte a za každý takto zničený štětec umře na světě jedno koťátko. Je to tak.

Příště si vezmu na mušku akvarelové barvy.

pondělí 20. června 2016

Tajemné dálky

Ne, nebojte, nikam zas nejedu, i když bych klidně, hned a z fleku vyrazila. Chci vám napsat o knížce, kterou jsem si nedávno koupila.



Vydalo ji špičkové nakladatelství Arbor Vitae, které se specializuje na krásné (a drahé) publikace. Pokud nějaké reprodukce a souborné katalogy k výstavám, pak rozhodně od nich.

Tentokrát jsem si pořídila Tajemné dáky, symbolismus v českých zemích 1880-1914, která byla vydaná ku příležitosti výborné výstavy, proběhnuvší minulý rok v Anežském klášteře. A nebýt brilantní přednášející Moniky Sybolové, která je přesně ta kunsthistorička, kterých je jak šafránu, nikdy bych si tu knihu nekoupila a nikdy bych na výstavu nešla dvakrát.

Monika Sybolová je výjimečná nejen svým vtipem a rozhledem, ale i tím, že k obrazům vám dá jak odborný výklad, tak zabrousí i k jemným pikoškám, co se k danému dílu a nebo vyobrazení špitají v kuloárech, jestli mi rozumíte. (A přitom nemáte pocit, že se ráda poslouchá. Bod navíc!) Odpřednášet lze dvěma způsoby. Nudně a kantorsky nebo zapáleně a zábavně. Ona je přesně ten druhý případ. Nejede jak kolovrátek a pokaždé vás něčím zaujme. Je prostě výborná.

Český symbolismus jsem měla někde v sobě zařazený mezi nudné, romantizující směry s mlhavýma krajinama a éterickýma ženama tupě zírajícíma do prázdna. Tečka. Z dějin umění jsem maturovala, ale zjevně nám tenkrát nestihli říct všechno podstatné (dostatečně zapáleně). Díky Monice jsem ale přišla na to, jak nesmírně mnohovrstevnaté a zajímavé tyhle obrazy jsou.

Už vím, co v nich hledat. Jak se na ně dívat. Co číst mezi řádky.

A to je, zvlášť u symbolismu, strašně důležité. Překvapivě.

Kdybyste někdy měli možnost si Moniku S. poslechnout, neváhejte. Budete ji milovat. A umění taky.
(Sledujte komentované prohlídky Národní galerie.)

Takže, když jsem při nedávné návštěvě Londýna stanula v Tate před britskými umělci, spadajícími do období českého symbolismu, zírala jsem v úžasu a bez dechu, proplouvala jsem vrstvama nálad a nemohla z obrazů spustit oči. (Sargent, Hacker, Waterhouse!)

Knížka Tajemné dálky je plná skvostů a můžu vám přiznat, že jeden z mých absolutně nejoblíbenějších obrazů je Maškova Libuše, co vypadá jako zombie. Má bezmála dva metry na dva metry a trvale bydlí v Paříži v Musée D'Orsay. Hlavně kvůli ní jsem na loňskou výstavu šla dvakrát. Ten obraz je monumentální a já před ním stála v tichu Anežského kláštera uplně maličká a koukala na tu hrozivě se tvářící paní v kristuskách, která s fatálně pochmurným výrazem věští cosi nepěkného Zemi české. Ještě teď mi běhá mráz po zádech.


sobota 18. června 2016

Viděla jsem... vol. VII - Podivuhodné příběhy

Animáky mám ráda, ale zabte mne, Píseň moře jsem ještě neviděla. Asi se o tom mluvilo až příliš. Mám ráda ty intelektuální (doporučuju vynikající íránský Persepolis), ale i klasické pohádkovské, a klidně i ty od Pixaru, kde všechny postavičky vypadají pořád stejně - veliké vykulené oči a naducané tváře. A můj speciální oblíbenec je podivín Tim Burton (a všechny jeho animované, i neanimované filmy).

Dneska se budeme věnovat bubákům.

Šuplíček "animované", oddíl "strašidelné", kolonka "grafika".

Podivuhodné příběhy, animák na motivy strašidelných povídek E. A. Poe, jsou velmi specifické. Jednak je vypráví Saruman a druhak je každý z vybraných Poeových příběhů animovaný jiným grafickým stylem.

A to mě dostalo.

Jedna povídka vypadá jako vystříhaná z papíru, další jako komiks, ve kterém se mluví, třetí připomíná počítačovou hru. Začíná se v malebném Usherovic domečku a to vše je ještě doplněno o filosofujícího havrana na hřbitovním náhrobku. No, není to nebe? Je!

Dejte si to, a napište mi, který styl se vám líbil nejvíc.


Zdroj www.csfd.cz

Zdroj www.csfd.cz

čtvrtek 16. června 2016

Kůň a ledňáček

Kvůli filmu Nothing Hill se mi pořád chtělo napsat "Kůň a pes" (cha, cha, cha), ale to bych vám lhala, protože to jsem nekreslila.

Tahle dvojka byla pro jednu malou slečnu k narozeninám. Její maminka si objednala originály na jaře, když jsem se vrátila ze Španěl a potom jsem čekala, až bude mít v červnu ty narozky, abych to pak mohla na sebe veřejně prásknout.

Tak tady to je.







A tady už jsou obrázky doma, ve svém...


úterý 14. června 2016

Týnská literární kavárna

Čeká mě prodejní akce! Je to zase pod hlavičkou Dyzajn marketu a prodávat tam budu já a dalších 27 tvůrců. Možná víte, že uplně prodej na stánku nevyhledávám, neb jsem osoba velmi plachá (poplašená), i když se to nezdá. Tak mne přijďte podpořit, když budete mít chuť a čas.

Sobota 18. 6., od 12.00-19.00, Týnská literární kavárna.

Ať už si protiřečím, nebo ne, vlastně se dost těším.

V Týnské kavárně bude kromě prodejců i program a to, co bych určitě vypíchla jako zajímavý bod, je, cituji:

"Autorské čtení z knihy Galerie aneb Arturovo dobrodružství, po kterém následuje výtvarná dílna „STAŇ SE MALÍŘEM“. Děti si zkusí vytvořit obraz na základě inspirace děl z knížky a dalších českých malířů, kteří malovali své obrazy různými technikami. Namalují samy sebe nebo Artura, který se ocitne na jejich oblíbeném místě, v jejich oblíbeném obraze, v oblíbené pohádce nebo tam, kam by se chtěly podívat, atd. Děti samy si pak vytvoří svůj obraz (pomocí pastelek, fixů, látek, barevných papírů - koláže, frotáže,…). Poté si svůj obraz také „zarámují“. Inspirovány tvorbou druhých a spolu se svou fantazií se můžou stát umělci, kteří vytvoří své originální dílo."

Tak si říkám, že by to mohlo zajímat maminky, respektive jejich děti. Mamky můžou nakupovat, zatímco se jejich dítko stane malířem. To je fér, ne?

A co se týče mě, tak u mého místa určitě najdete trička, tašky a batůžky, pexesa, blahopřání, placky a zrcátka. Víc nepoberu, protože parkovat někde v centru s autem, to je tak dobrý na infarkt, Ikea taška to jistí...

Těším se na vás a akci můžete na facebooku sledovat tady

https://www.facebook.com/events/1697064270518330/








pondělí 13. června 2016

Jaro v litografické dílně

Strávila jsem téměř všechny jarní čtvrteční večery v litografické dílně. Vrátila jsem se tam po podzimním semestru, abych nejen dotáhla Soví příběh do konce, ale udělala zase něco nového, jiným stylem.

Přijela jsem plná dojmů ze Španělska a ještě týž týden po příjezdu jsem šupajdila na umprumku, celá šťastná a natěšená, protože to tam miluju. Tu dílnu v suterénu, tu vůni. To, jak do ztichlého dvora zní klavír z protějšího křídla budovy, kde sídlí taneční konzervatoř. Představuju si mladé baletky, jak cvičí rytmiku a pořád dokola tvrdě dřou pózy, aby ve výsledku vypadaly nenuceně a krásně, jako by jim to šlo odjakživa.

Ale já cítím, ze stále se opakujících tonů, že je to strašná dřina.

Vůně terpentýnu a tinktury na vymívaní kresby z kamene. Je to přesně ta samá vůně, která mě provázela v brusičské kreslírně celou střední. Jako by mi bylo znova osmnáct... Když otevírám dveře v suterénu, vždycky se na prahu zhluboka nadechnu a nasaju tu vůni.

A téměř stejná parta lidí jako na podzim. Šestice nadšenců, kteří se neustále něčemu hihňají, ale tisk berou vážně. Když tisknem, pokorně zmlkneme. Probíráme pak barvy, porovnáváme výsledky, mluvíme o tom, co zrovna tiskneme a co budeme ještě dělat.

Pevně doufám, že letos na podzim to bude stejné.


První vytištěná barva. Černá.


Broušení kamene.



Druhá vytištěná barva. Růžová.






Třetí vytištěná barva. Zelená.

Foto Jana Hubatková

Čtvrtá vytištěná barva. Modrá.


A hotovo! Moje jarní cukrátkové domečky jsou tentokrát dokonce pětibarevné (Sovy měly barvy čtyři). Na e-shopu je najdete tu (případně, pište na jinochova@gmail.com) a k jejich příběhu se ještě dostanu v samostatném článku.


Pátá vytištěná barva. Žlutá.


Sledovat, co se děje v litografické dílně umprum můžete tady.


Foto Jana Hubatková

Foto Jana Hubatková

sobota 11. června 2016

Viděla jsem... vol. VI - 11.22.63

Uf, jet lag, zkrátila jsem si den o 6 hodin, a nemůžu říct, že by mne to nějak extra potěšilo... Tentokrát jsem vybrala koukání tématické, když už jsem se vrátila z tý Ameriky. Dallas, kde se příběh odehrává, je sice od Toronta sakra daleko, ale přeci jenom trochu blíž, než z Prahy.

A do třetice je to seriál, 11.22.63, tentokrát podle předlohy famózního Stephena Kinga.

Šuplíček "fikce", oddíl "mysteriózní", kolonka "poučné".

A zase je tu to "co by bylo kdyby". Tentokrát se fešák James Franco alias Jake Epping přenosem do minulosti (skrz průchod ve skříni, aniž by člověk časovými posuny stárnul nebo naopak mládnul) snaží zabránit atentátu na Kennedyho (protože jeho těžce nemocný kamarád je přesvědčený, že když Kennedyho nezabijou, všechno bude lepší). To, jak Jamesovi sluší dobová móda, snad ani nemusím zmiňovat... (Jo, ty košile na chlapech mají něco do sebe, jenom by je mohl žehlit někdo jinej.)

Zajímavé ovšem je, že tomu atentátu skutečně zabrání a co se stane potom, kdy se budoucnost přemění podle nové minulosti, to člověku vážně neudělá dobře. Ještě, že se dá do minulosti přecházet opakovaně a do zblbnutí pak napravovat chyby. Jake je ale naštěstí natolik chytrý, že ve výsledku toho napravování včas nechá a to i za cenu, že ztratí svojí blonďatou krásku, kterou si v těch šedesátých letech nabrnknul a pak jí čas od času bavil popisem vynálezů z budoucnosti ("Cože? Telefonovat za chůze na ulici???"). Závěrečná scéna, kdy mladý Jake potkává v současnosti svojí lásku, která je už váženou a starou dámou, je dojemný. (Ano, plakala jsem.) Přestáváte se orientovat v čase? Nebojte, ve filmu to je naštěstí dost přehledné.

Za mne palec nahoru, protože je jasné, že minulost nemá cenu měnit, ani se do ní vracet. Velmi poučné. Plus krásná, koukatelná dvojice hlavních hrdinů a dobová auta. Mlask.


Zdroj www.csfd.cz

Zdroj www.csfd.cz