čtvrtek 5. března 2015

Kdo je tady ředitel/ka?!

Na co si pamatujete z nejútlejšího dětství?




Já si sama sebe pamatuju jako neuvěřitelnou pohádkářku. Chtělo by se říct lhářku, ale copak děti školou nepovinné vědomě lžou? Myslím, že si jen vymýšlejí. Některé víc a některé míň. Jako třeba, když jsem poznala nějaké nové děti na hřišti ve vnitrobloku, to už jsem musela být dostatečně velká, abych tam byla sama, ale ne zas tolik, abych chodila do školy, a vymýšlela si, že jsem přijela s cirkusem. Strašně jsem vyprávěla, že jsem artistka. Nevim proč. Ale hlavně jsem hrozila, že zase brzy odjedu, asi proto, abych umocnila dojem a zvědavost.

Taky si pamatuju, jak jsem dostala od dědy mašinku na klíček, ale potřebovala jsem se podívat dovnitř, protože mi nebylo uplně jasný, jak to funguje, tím pádem vyletělo perko a mašinka se přestala dát natahovat. Nenapadlo mne nic lepšího, než se začít hystericky ptát, proč mi děda koupil mašinku, co nefunguje. Myslím, že jsem se i dost vztekala, že už to nejde natáhnout.

A nebo, a to už jsem chodila do školy na první stupeň, jsem chtěla potrápit sestru. Ta chuděra trpěla mým terorem celý dětství, protože jsme se nesměli řezat (měkké i, protože tam byl ještě nejmladší brácha), takže jediné co zbývalo, byl psycho teror. Takže jsem se třeba rozhodla, že Lucii zavolám domů na oběd, protože byla venku a hrála si tam s dětma. Žádný oběd, samozřejmě, ještě nebyl. Přiběhla domů a nic. Dodnes mi to vyčítá. Ale je to její problém, neměla mě poslouchat, že jo?

Případně, příběh z druhého stupně základky, kdy jsem Lucii namluvila, že máme na přírodopis ve třídě pravou kostru. Bůhví proč jsem si to ještě přibarvila a řekla jí, že ta kostra je mrtvá Ukrajinka (všem dívkám a dámám z Ukrajiny se omlouvám, nebylo to nic proti vaší národnosti, jenom jsem to potřebovala umocnit) a že má v lebce díru po kulce (jak hořce to teď zní)... A chudák sestra tomu věřila. Celé roky!

Taky jsem se onehdá dozvěděla od mamky, co dělala, když jsem nechtěla jíst. A to si pamatuju dost dobře, že já jsem odmítala jíst, když jsem byla mrňavá a že jídlo jsem fakt nesnášela (bláhová). Abych konečně žrala, jak teď s nadsázkou říká mamka, tak mi dělala bramborovou kaši, kterou mi osladila a ještě přede mne položila obrázkovou knížku. A já žrala. Takhle se na mě musí! (Mimochodem, sladký a knížka u jídla jsou stále moje oblíbené zvyky.)


Bleeeee, jídlo!


A pak bych měla ještě historku, jak přijela na návštěvu babička z venkova a já ji nedočkavě přivítala slovy: "Babičko! Já mám hníííídy!" (ze školky, samozřejmě). A babička, prostá a ctnostná venkovská to žena, se hanbou zmohla jenom na zoufalé: "Pššššššššt!"


Nebo jsme si ve školce, když nás vypustily na zahradu, dávaly šnůrky od čepice dovnitř (do čepice) a dělaly, že už jsme velké děti, co nemusí mít na čepici šňůrku. Taková to byla potupa mít čepici pod krkem svázanou!


A takhle jsem chodila po kuchyni s rukama v kapsách a tvrdila, že "Jdu do páááce!" Tenkrát jsem ještě nevěděla, že do práce  se s prázdnou a s rukama v kapsách (za normálních okolností) rozhodně nechodí...

úterý 3. března 2015

Časopis frankie

Nejdřív jsem si ho chtěla nechat jenom pro sebe. Jako poklad. Jako něco, z čeho můžu vytahovat vědomosti jako králíky z klobouku. Jenže, jsem tak trochu slepičí prdelka. Teda, tady na blogu. Jinak ne.

Vážně ne.

Časopis frankie jsem objevila minulý rok v Belgii, kde jsem utratila za časopisy neuvěřitelnou sumu a na letišti se tak zařadila do fronty k těm, co přehazují věci z kufru do kufru kvůli nadměrné váze. (Teda, půl na půl to šlo s čokoládama, ale o tom raději pomlčím.)

Frankie je Australan a zajímá ho umění, fotografie, design, móda, řemeslo, hudba, cestování, život a domov. Tak se to píše na obálce, která je každý druhý měsíc naprosto skvostná a nadmíru zábavná. Pokaždé má číslo vprostřed vložený A3 ilustrovaný plakát a kartičky na tvrdším papíře, co se dají použít i jako pohlednice.

Je drahý (ale taky pěkně tlustý a těžký). Ještě dražší je ale poštovné. Jenže, srdci neporučíš...

Když ho otevřete, máte chuť cestovat. A nebo malovat. Záleží na stránce. Já jsem extra velká fanynka australské ilustrace a reprezentanti tamního cechu Pastelek a štětců mne vždycky bezpečně rozjaří a uvedou do nebe. Slovy klasičky: "Umřela jsem a jsem v ilustrovaném nebi!". Ale frankie nepředstavuje jen australské umělce, nutno dodat. A to je dobře.

Krom toho magazín publikuje rozhovory s mladými ilustrátory a jinak kreativními lidmi, kteří se svěřují, jak jim jde práce od ruky, kdy v čem udělali chybu a co je zajímá. Cenné informace!





Frankie je zábavný. Malovaná reklama mě baví!

Když vás netrápí nesmyslný poštovný a slídící celníci, můžete podle frankieho i nakupovat.

Náladové fotky jsou moje oblíbené. Někdy mám chuť frankieho do posledního kousku rozstříhat a udělat si z něj všude po bytě nástěnky.

Praktické rady. Kdybyste třeba nevěděli, co s logrem od kafe...

Jednoduchá DIY taky nechybí.

A umělci! V 99 % procentech hipstři jak přes kopírák.

Tak to je můj tajný čtecí tip. Kdybyste někdo byl dlouhoprsťák, co umí zařídit dovážení zahraničních časopisů do ČR, tak za tenhle bych byla moc vděčná. Díky!

pondělí 2. března 2015

Znám křišťálovou studánku...

Teda neznam, to hrozně lžu, ale měla bych tu ty laně, co k ní chodí pít.

Jenom jednu, abych byla přesná.

Já si nejsem tím obrázkem jistá. Nikdy jsem takhle celou A4 nepokreslila. Nejsem na to zvyklá. Na druhou stranu, ničím mne neznepokojuje, nic mi na tom nevadí...






Baví mne ty barevné palety, co se vždycky vygenerují, když chcete obrázek uložit do formátu gif.

Zatím, co píšu tenhle příspěvek, hledám po internetu svojí velikost bot Adidas Gazelle v barvě burgundského (a nemůžu je najít), pomalu (ale fakt hodně pomalu) plním svůj obchod na americké Etsy a opečovávám obchod na Fleru, sežrala jsem dvacet deka pěkně kulaťoučkýho máslovýho sýru z Holandskýho kluka... a zapila to růžovým vínem, ačkoliv je pořád ještě zima a růžové se pije zásadně za vlahých letních večerů. Je přesně 21.40 hod. C'est la vie!

sobota 28. února 2015

Music Inspiration #48 - Madonna

Plivejte, házejte po mne oříškama, nazývejte mne hudebním przničem, ale já ji mám ráda. Od malička. Hrála na školkopřírodních "diskotékách", hrála na táborových tancovačkách... a my jsme nevěděli, jak máme tancovat na Like a Prayer, protože to bylo chvíli rychlé a chvíli pomalé a tak jsme chvíli poskakovali a chvíli tancovali jako na "ploužák", ruce jako prkna natažené tomu druhému na ramenou, v dostatečné vzdálenosti, jak to jen šlo.


Zdroj www.nydailynews.com


Mám moc ráda album Erotica (podle mne je nejlepší) a Bedtime Stories. Mám od ní 18 alb (a nejsou to, myslím zdaleka všechna, což představuje 237 skladeb). Na koncertě jsem nikdy nebyla. Nelákalo mě to.

Kvůli jejímu kraťoučkému sestřihu ke klipu Rain, jsem si na začátku devadesátých let nechala poprvé ostříhat vlasy na krátko. Jeden chlap mi na ulici řekl, že jsem určitě z pasťáku.

Nu což, ona je paní Obchodnice. Prý zpívá mizerně, ale marketing a producenty má špičkové. A taky vizážisty a sebekázeň.

Posílám jednu skočnou, veselou a jednu velmi netypickou acid-jazzovou...

Beautiful Stranger (GHV2, 2001)





Secret Garden (Erotica, 1992 )



pátek 27. února 2015

Šedá a petrolejová

Každou z nich mám ráda.

Láska na první dotek.

Nekonečně obdivuju tu pečlivost, s jakou je Jana vytvořila. Já bych na to neměla trpělivost.
Když jsem minulý rok v létě poprvé sáhla na tu šedou, měla jsem pocit, že se do ní chci zachumlat a v té měkké přízi usnout a zůstat tak až do rána. A pak jsem Janu poprosila ještě o petrolejku, že ji chci do ateliéru, ale nakonec jsem si ji nechala doma. V ateliéru by ji byla škoda. (Někdy se tam pije víno a někdy tam děti jedí čokolády a taky tam někdy sedí psi a čekají, až si paničky vyberou. A nebo tam já šermuju štětcem a nůžkama. Doma je tahle vzácnost v bezpečí.)

Obdivuju.










P.S. Janin obchod na sashe.sk najdete tu.




čtvrtek 26. února 2015

Hokus pokus krokus

Dám je na blahopřání. A na A4 tisk.

Ke Dni matek jako stvořený. Nebo k jaru.






úterý 24. února 2015

O dětech

Občasné mudrování, co odráží moje zkušenosti letem světem, ať už jsou jakékoliv, se stávají pomalu pravidlem. A tak z nich to pravidlo udělám alespoň do tý doby, dokud budu mít co napsat.

Pojďme se bavit o dětech. Respektive, pojďme se bavit o tom, jaké to je dojít k rozhodnutí, že budete bez nich.

Neřekla bych, že je to nějaký bombastický coming out, a že si nejspíš už hodně z vás všimlo, že děti nemám, ačkoliv už nejsem žádná dorostenka. Zároveň nejsem ani z těch, co si myslí, že na děti je do čtyŕiceti času dost a občas si z legrace říkám paní Herodesová. To jsem já. Těší mne.

Byly doby, kdy jsem napříč dvěma špatnými vztahy (nešlo o vztahy paralelní, ale šly po sobě postupně, abyste si nemysleli něco skandálního) volila vydírací metodu "Chtěla bych mít miminko". Chvála bohu, nikdy to nevyšlo. Zhruba někdy kolem třiceti jsem tuhle metodu klasifikovala jako idiotskou a přestala se jí věnovat. Nic by totiž neřešila. Od základu špatný vztah žádné roztomilé bábetko nevzkřísí.

Jenže doma šlo trochu do tuhého. Dávno pryč byly doby sladkých -náct , kdy jsem slýchávala varovné: "Ať se nedostaneš do nějakýho průšvihu, Markéto!", minuly i doby: "Ještě máš dost času, užij si života!". Najednou, z ničeho nic, nastalo období: "A kdy budeš mít konečně děti?", které se někdy kolem třiceti dvou let přehouplo do výstražného: "Už bys neměla čekat!". V pětatřiceti to ještě zkoušeli obligátním: "Abys jednou nelitovala!"...

Samozřejmě, člověk nejdřív váhá. Zvažuje. Nevysvětluje, protože je sám zmatený. Neví, co si počít s tím faktem, že to jaksi nepřichází. Je na sebe naštvaný. Vyčítá si to. Všichni, kdo se ho ptají na děti, mu strašně lezou na nervy. Ale fakt strašně.

V tu chvíli je dobré zastavit ten zběsilý tok myšlenek, odpustit si tu jinakost a dát si prostou otázku: "Vážně to tak chceš?". 

"Ano."

Po čase přijde mír a klid.

Vlastně ne tak docela.

Ještě ten mír a klid zajistit zklamaným rodičům... Ale jak? Já je uplně chápu, ale jenom kvůli nim si je přeci pořizovat nebudu. A být prostě jen dobrý člověk, co se umí postarat sám o sebe, zřejmě asi nestačí. Mít skvělého partnera z toho dělá spíš parodii, která vygraduje do nebeských výšin ve chvíli, kdy se vezmete. Máte fungující vztah, máte manžela, manžel má práci, netrpíte hladem a stejně pořád NECHCETE DĚTI. Můžu vám říct, že to docela hezky dokážou zachránit sourozenci, kteří ty děti začnou mít místo vás. 

Díky, Lucie!

Nicméně, tichá výčitka ze strany rodičů tu bude vždycky. I v případě, že to přijali (děkuju, mami). Tak to je. Malé, nenápadné stigma. Nic jim nevyčítám. Ale sobě taky ne. To zdůrazňuju. Můžu být dokonce dětem užitečná i jinak než jako matka. Můžu pro ně kreslit.

A taky můžu být rozmazlovací teta! To dá rozum! Doufám, že to Matěj a následující mrňata v naší rodině jednou náležitě ocení a budou mít svojí bláznivou tetu ráda.

Tohle není Matěj. To je nějaký dítě na Designbloku 2013.

A ani tady není (překvapivě) Matěj, ale paní Herodesové a malé děti z Kambodžského kláštera ve Vietnamu v roce 2014. Aktuálního Matěje vlastně nemám. Merd. A to jsem ho viděla o víkendu.

P.S. Myslím, že jsem to dost zkrátila. Vlastně jsem toho chtěla napsat víc, ale na druhou stranu jsem netoužila po tom být patetická. Je to složitější, ale těžko vyslovitelné. A když to chcete napsat s humorem, musíte to prostě zkrátit.

P.P.S. Doufám, že to alespoň trochu humorný bylo...

pondělí 23. února 2015

Sklo z Kamenického Šenova v Art galerii Moser

Na Staroměstském náměstí. A prosím vás, není to ta galerie Moser naproti Orloji, ale ta galerie Moser vedle muzea Salvatora Dalího. Výstavu lze navšívit do 30. dubna 2015.

Kočárkům, bohužel, nepřístupná. Plná skla a dvě patra po schodech směrem dolů. Ale pokud máte volné ruce, směle vejděte. Milý personál prodejní galerie vás nasměruje.


Středověká studna v galerii plná velkých skleněných kusů, co vypadají jako drahokamy.

Já jsem si tuhle malou výstavu nechtěla nechat ujít, jako absolvent Šenovské skladny cítím skoro jako povinnost její výstavy obrážet. A vzpomínat. A divit se...

...třeba, že můj dílenský učitel má takový smysl pro humor. Já tenkrát myslela, že nemá...

Metrový kolík s názvem Kolítzech No. 56, Josef Kříž
Zamykání vody, Petr Stacho

Tavená plastika, Matouš Volák

...nebo, jak se krásně povedla tahle rytina, která vypadá jako malovaná...

Chobotnice, Martin Novák

...a říkat si, že kdybych se mohla vrátit v čase, dělala bych přesně tak krásně křehké objekty.

Ryba, Tereza Korbelová

Geologie, Zhanel Kudaibergenov

Jsem ráda, že nejstarší sklářská škola ve střední Evropě, jíž jeden čas hrozil zánik, vstala z popela. Tak ať se jí daří!

sobota 21. února 2015

Music Inspiration #47 - Smashing Pumpkins

Taková nostalgie!

Čistá devadesátá... Hodně nahlas, přátelé. Hodně nahlas!

Zdroj lyriquediscorde.com


1979 (Mellon Collie and Infinite Sadness, 1995)



Disarm (Siamese Dream, 1993) - husí kůže jako prase...


pátek 20. února 2015

Žirafa, pes a děvče

Onehdá jsem v noci nemohla spát a cosi mne napadlo, tak jsem si to šla nakreslit, abych to do rána nezapomněla.

Skicku jsem si oskenovala a anžto mám pocit, že bych si měla procvičovat všemožný techniky, tak jsem si s obrázkem pohrála v Illustratoru. Ta první barevná verze je komplet digitální, ale mám pocit, že mne stála víc času, než kdybych to kreslila rukou. Druhá verze je pak akvarelovýma fixama.

Krásný víkend přeju a doufám, že nebude pršet! Hi hi.