středa 26. srpna 2015

Neodfoukneš, neodletí

Jako malá holka jsem sbírala peříčka. Nejkrásnější byla labutí, ale když se zadařilo třeba v zoologické u dravců, to byla teprv radost. A pak paví, můj tajný sen. Mít doma vázu plnou pavích per jako dekoraci. Teď to samozřejmě vnímám jako nesmírný kýč a domů bych to nechtěla, ale tenkrát to byl vrchol blaha.

Peříčka se poztrácela, ale láska k nim zůstala. Sem tam ještě seberu na ulici nějaké zajímavé pírko, ale dost tuhle vášeň flákám.

Letošní peříčkový trend ve mě vzbudil touhu zase nějaká mít a není pro mne nic snadnějšího, než si je namalovat. Zatím vznikla modrá a modrošedá (jak jinak), ale určitě se pustím i do jiných odstínů, druhů a technik.






Já si vyloženě zakládám na různém rozpíjení a experimentování s barvou a vodou. A mám pořád na paměti jednu zajímavou poznámku jakéhosi pana profesora z výtvarky na Pedagogické fakultě, který mi nad mými pracemi u zkoušek řekl, že se nemám bát to zkazit, jinak ničeho nedosáhnu. Čím víc pracuju, tím víc rozumím tomu, co mi tím chtěl říct. Byla to svatá pravda.

Nejlepší kousky ze sebe člověk vyždímá, když zkouší a zkouší a zkouší. Trénuje, trénuje, trénuje. Experimentuje, učí se, objevuje.




A tohle je zase vodová pastelka. Krásný odstín modré.




Tisky peříček jsou samozřejmě k mání. Technika tisku obvyklá - archivní papír, kvalitní inkousty, tisk odolný vůči slunečnímu svitu. Dárkové balení.

pondělí 24. srpna 2015

Chytá mě panika

Chytá mě panika, že nepíšu. Chybí mi psaní, protože psaní, to je něco, co dělám kontinuálně už od první třídy a s různými malými přestávkami si píšu deník už dobrých třicet let. Ať už je ten deník jen formou poezie (která se samozřejmě nerýmovala), což jsem praktikovala kdy jindy, než v pubertě, a nebo prosté vypsání se, které přišlo v čase postpubertálním. V éře blogu jsem pak psala pouze ten a tak nějak to stačilo. Důležité ale bylo, že jsem psala.
Já ty články poslední dva měsíce vlastně i píšu, ale pak je zase mažu, protože mám dojem, že cokoliv napíšu, je tak pitomý, že to ani neni možný.



Pevně doufám, že tahle panika je lichá, bláhová, hysterická a teatrální, a že až skončí to hluché období, že se zase blogově nastartuju.

V neděli, při psaní pravidelné Hudební inspirace, jsem si vzpomněla na Sandru Leopardovou. Byla to jedna z prvních českých fashion blogerek, byla zajímavá, měla (na tu dobu) obrovský úspěch a pak ji v podstatě její vlastní čtenáři vyštípali ze scény. Sledovala jsem ji pravidelně, tajně obdivovala její éterickou postavu a podivovala se, jak nenávistné komentáře může někdo psát, když tam na ten blog vlastně lézt vůbec nemusí, pokud mu ten blog vadí.
Blog zrušila a zmizela. (Mně teda nikdo nenávistné komentáře nepíše, to byla jen nostalgická odbočka, která se nedá nazvat ani oslím můstkem.)

Psaní svého blogu jsem měla hodně spojené s focením. První foťák jsem dostala, tuším, k osmým narozeninám. Vyvolávali jsme pak doma v koupelně fotky, co jsem nafotila a bylo to super. Nikdy jsem už fotit nepřestala. Až teď. Fotím jen svoje výrobky, abych je mohla dát na internet. A to je pro mne velmi, velmi neobvyklé. Když už si chci něco vyfotit, vytáhnu mobil. No bleh!

Co tím chci vlastně napsat?

No to by mne taky zajímalo...

Ale ne, to byl vtip. Chci tím jen napsat, že různé etapy v našich životech nás můžou různě překvapit. Ačkoliv nějakou činnost děláte pravidelně třeba několik desetiletí, vaše hlava vám najednou dá stopku a vy se nestačíte divit. Protože jsem jaká jsem, dávám si otázku, proč to moje hlava udělala? Proč se rozhodla pro jinou cestu, proč se na nějakém imaginárním rozcestí rozhodla jít jinudy? A jsme tu u klasického dotazu, který nemá odpověď. Co by se stalo, kdybychom šli uplně jiným směrem a jak by se náš život vyvíjel? Co by nám to přineslo a kam bychom došli? Tohle už mi zavání paralelními životy a psycho sci-fi a tenkým ledem, ostrým jako břitva.

Nicméně, většinou naštěstí nasloucháme intuici (ani o tom nevíme) a prostě jdeme, kudy nám hlava a srdce velí jít. A tak je to dobře, tak je to správné.

Tak trochu doufám, že jsem si dala prostě jen blogové prázdniny a že se všechno vrátí do starých kolejí s příchodem nového školního roku, jakkoliv je mi uplně jedno, že je nový školní rok. Protože do školy nechodím. Taky trochu doufám, že si tímhle svým mudrováním zodpovím jakousi mlhavou otázku, kterou tuším někde ukrytou. Možná doufám i v to, že se zastydím, že tady z toho dělám velkou vědu a že sama sebe pošlu do háje. A pak budu plynule pokračovat (v čemkoliv).

A možná se budou dít nějaké věci.

O kterých se mi ani nezdálo.



Poznámka na závěr: abych si ověřila, že Sandra L. už opravdu nepíše a nebyla za blázna, dala jsem si ji do googlu a zjistila, že si nedávno otevřela instagramový účet. Takže Sandra už je opět na scéně a já jsem upřímně zvědavá, co z toho bude. Třeba nic. A třeba něco.

neděle 23. srpna 2015

Music Inspiration #71 - The Knife

Švédové a taková indie elektronika. Jsou divní. Jejich muzika je elektronické osmdesátkové retro, musím říct, že fakt docela zábavné. Narazila jsem na ně v podstatě náhodou, když ještě psala blog Sandra Leopardová (kde je jí konec?) a zmínila tam právě Pass This On, které teď posílám i já vám, protože se mi moc líbí.



thebeatjuice.com

Pass This On (Deep Cuts, 2003) A ve videu tu ženskou hraje chlap, abyste věděli. A když se na to podíváte, nebudete tomu věřit.



Heartbeats (Deep Cuts, 2003)


sobota 15. srpna 2015

Music Inspiration #70 - Roe Deer

Ještě než se Ema Brabcová s Filipem Mníškem stali Khoibou a ještě než se rozhádali a profesně rozešli, založili v roce 1999 nadějnou indie rockovou kapelu Roe Deer.

Měli moc dobře našlápnuto, muzikantsky byli výteční, Emin anglický zpěv zněl nečesky a vůbec tak celkově dost převyšovali svoje okolí. Bohužel, pod hlavičkou Roe Deer vydali pouze dvě alba.

Tahle část pražské hudební scény je celkem zajímavá, točí se kolem ní spousta zajímavých muzikantů a určitě se k jejím odnožím ještě vrátím. Nesmím totiž zapomenout na Extázi, Southpaw, Crushing Bliss, LUNO a již zmiňovanou Khoibu.


Zdroj zionmag.org

Apple-Sause Song (Aquaparty, 2003)


NY (Aquaparty, 2003)


středa 12. srpna 2015

Širá modrá, hluboká zelená

Tentokrát, poprvé za.... no asi uplně poprvé v životě, jsem neudělala na dovolené jedinou fotku foťákem. Jednak obrázky zvládl mobil a jednak jsem se zaměřila na kreslení a skicování a vůbec pozorování krajiny jinak, než dřív.

Takže vám nepředložím obligátní rozjásané fotografie perfektní dovolené, úsměvů a společenských her. Hodně jsme mlčeli. Hodně dýchali. Zhluboka. Užívali si letního horka a hřmění v dálce.

Osvěžující.

Olomoucké zastavení





Beskydy. Skicákem, mobilem. Prožité a prochozené, jak to jen za jeden krátký týden šlo. I přesto jsem vděčná. Za slunce, za výhledy, za hory, za čerstvé pstruhy, za všechno, co jsem viděla. Prostě stárnu.









A téměř každý večer jsme svoji pouť zakončili v Raťkovském šenku, kde široko daleko nejlíp vařili. Protože, co si budem povídat, hlavním a nejdůležitějším artiklem vesnických restauratérů je povětšinou friťák. Bleh. V Raťkovském šenku nikoliv. Naštěstí.


A kopce, kopce, kopce. Širá modrá. Hluboká zelená.






Příští rok třeba Slezko nebo Slovácko a Haná... Se ještě uvidí.

P.S. Beskydské květiny jsem zvěčnila na tisk. Možno koupit tu.



A4 velikost

pondělí 10. srpna 2015

Školní sešity

Už je mám doma měsíc a na blogu o nich nepadla zmínka, ačkoliv by si to zasloužily.... Asi vedro nebo co.

Pro nový školní rok jsem připravila sešity ve všech praktických variantách a barevně je rozlišila tak, jak si to pamatuju ze svých školních let:

červený s linkami
modrý bez linek
zelený čtverečkovaný

Řád musí být, ale taky trochu legrace. Osobně bych se do školy vracela jen velmi nerada, tedy co se praktických předmětů týče. Dílny na umprumce, ty bych si dala klidně znova od začátku. Tak aby škola nebyla tolik přísná a uchovaly se vzpomínky na léto a prázdniny co nejdéle, je potisk obalu veselý. Ovocný.

Stárá známá perokresba z Nicaraguy. (Připadá mi to jako celá věčnost, co jsme tam byli. Zpětně mi ta země připadá ještě exotičtější, než jsem ji vnímala přímo na místě.)

Kdybyste svoje dítka chtěli (nebo sebe) vybavit těmihle kousky, pište mi na mail jinochova@gmail.com nebo jsou k dostání na Fleru, případně nově i na slovenské Sashe.sk, kvůli které jsem si zřídila Fio účet, takže platba je bez poplatků. Jsem zvědavá, jestli si mě tam vůbec někdo všimne, hi hi.

Pro pořádek dodávám, že velikost je A5 a počet stránek 80.






neděle 9. srpna 2015

Music Inspiration #69 - Alicia Keys

Další mojí temnou hudební stránkou, která se zařazuje těsně za kytarové devadesátky, break beat a taneční elektroniku je R&B. V tomhle žánru si všímám velkého množství pseudohvězdiček, které vsází spíš na to, jak vypadají, což se ovšem v žádném případě netýká Alicie Keys (ta sice vypadá dobře, ale i něco umí).

Tahle symapaťačka je přímo z New Yorku, úžasně hraje na klavír a svoje věci si skládá většinou sama.

V roce 2001 se stala nejlépe prodávanou R&B hvězdou a od té doby nasbírala velké množství prestižních hudebních cen.


Zdroj www.rap-up.com



Fallin' (Songs in A Minor, 2001)




28 Thousand Days (nejnovější singl, 31. červenec 2015)


úterý 4. srpna 2015

Maluju, tisknu, vymýšlím

Pořád si něco kreslím, ještě aby ne, že... Když jsem psala tenhle článek, všimla jsem si, že mám myš od počítače omatlanou nějakou bílou barvou. Zřejmě akrylovým inkoustem, tím jsem onehdá u počítače malovala modrému lednímu medvědovi srst. Vypadá to dekorativně. Ta myš.

Dělání blahopřání se ukázalo jako dobrá volba. Je to praktické a potěší to. Ačkoliv je moje inkoustová tiskárna primárně dělaná na svoje vlastní papíry, zkousne, i když s menšími úpravami, i neznačkový materiál.

Mimochodem, krásný článek o tom, co všechno v dnešní době potřebuje výtvarník na volné noze, sepsala moje oblíbená ilustrátorka Lisa Congdon, protože už jí nebavilo odpovídat pořád na ty stejné dotazy. Článek najdete tu http://lisacongdon.com/blog/2015/07/tools-i-use-love/ a já se s jejími nástroji plně ztotožňuju, v podstatě jedu v tom samém. Musím říct, že inkoustové tiskárny EPSON jsou uplný poklad. A jak jsem si všimla, používají je napříč světem všichni, kdo prodávají svoje reprodukované ilustrace a chtějí, aby to vypadalo co nejlépe. Kvalitní Epsonka to totiž dokáže vytisknout tak, že necvičené oko bude chvíli přemýšlet, jestli to není náhodou originální ilustrace. Tedy v případě, že použijete správný Epson papír. U papírů používaných na blahopřání už to poznat jde, ale pořád je to, myslím, pěkné.

Co nového se mi urodilo v hlavě...

...kytky, medvědi a koně. To jsem celá já.

Houpací koník byl na přání pro jednu malou slečnu, co miluje koníky. Říkala jsem si, že to možná osloví víc lidí a tak jsem ho dala do prodeje a uvidíme.

Medvěd byl takový můj malý medvědí pokus. Pokus, co to udělá, když se budu snažit namalovat medvěda. Myslím, že medvěd vyšel a budu v nich pokračovat. Tenhle je tak trochu se zoufalým výrazem. Možná se s někým musí nedobrovolně podělit o med. Kdo ví...

Tohle je přesně případ, kdy moje tiskárna nebyla zcela spokojená s nabízeným papírem. Inu, zatím co medvěd na archivním Epson papíru sedí na mechově zelené trávě, ten z blahopřání zasedl do kaluže... I to se může stát, ale pořád to vnímám jako celkem přijatelné, ne-li dokonce vtipné. 

Vlčí máky. Za svojí krátkou existenci už jsem tiskla tyhle květy docela hojně. Vypadá to, že vlčí máky frčí.

A jako blahopřání taky potěšily leckoho. Možná by to chtělo víc květinových motivů.

A další houpací koník. Má trochu vyděšený výraz...
No a pan medvěd č. 2, vždyť říkám, že jsem si je oblíbila... Předminulý víkend jsem zahájila oficiální éru putovních skicáků. Už si nebudu kreslit na kdejaký nalezený papír, ale nosím si pěkně skicákovou knížečku a tam si kreslím. A zpětně si to prohlížím a hrozně mě to baví.



Všechny ilustrace a blahopřání, kromě ledního medvěda, najdete na mém ofiko e-shopu.


sobota 1. srpna 2015

Music Inspiration #68 - Groove Armada

Kdo má rád taneční muziku, tak je musí milovat. Je to klasika.

A zase Britové. Mám výraznou převahu Britů ve svém track listu na počítači. A to se o to ani nijak nesnažím.

Andy Cato a Tom Findlay. Jsou sice jenom dva, ale spolupracují s celou řadou muzikantů, takže je jejich repertoár opravdu pestrý. Mám je ráda.

zdroj latenighttales.co.uk




Purple Haze (Love Box, 2002)




The Girl Say (Soundboy Rock, 2007)



A my dnes ráno vyrážíme na dovču do Beskyd! Těším se, jako bychom jeli k moři. Tenhle kout naši země vůbec neznám a přesto je mi blízký. Ve valašských Beskydech se totiž odehrává děj jednoho z mých nejmilejší dětských příběhů, děj knih o Gabře a Málince. (Divoká a drzá Gabra jsem bývala já a něžná tichá Málinka, co miluje zvířátka, byla moje sestra.)

úterý 28. července 2015

Whole30 po česku - co mi dalo a vzalo

Jídlo! Byly doby, kdy jsem měla s jídlem problémy, byly doby, kdy jsem naopak ty problémy neměla vůbec a pak zase zákonitě přišlo období, kdy jsem jídlo řešila a tak pořád dokola. Jak už se do toho začarovaného kruhu jednou člověk dostane, jen těžko se z něj vystupuje. Teď jsem ve fázi, že mám jídlo hodně ráda, ale hlídám si, co jím. A nejspíš už to tak navždy zůstane.

Protože ráda sportuju, jídlo mne začalo zajímat i do hloubky, jeho akce a reakce, následky, konsekvence...

O programu Whole30 muvilo kolem mne už tolik lidí, že jsem to nemohla ignorovat. Stravování s přísným zákazem mléčných výrobků, luštěnin(!) a veškerých obilovin slibuje hormonální rovnováhu, omezení nebo dokonce zmizení potravinových alergií a celkové zlepšení stavu těla a mysli.

Jeden z mých oblíbených dezertů. Ořechy nacpaný v datlích.


Neslibuje úbytek na váze, který ovšem stejně musí zákonitě přijít, pokud se program poctivě dodržuje.

Mám potravinové alergie, často hodně špatně spím, jsem cholerik a taky jsem zvědavá holka. A tak jsem do toho šla, koupila si knížku Jídlo na prvním místě, celou ji poctivě přečetla i se všemi těmi uplně debilními motivačními americkými výkřiky, které mi připadají směšné a zbytečně dramatické, knihu zaklapla, namalovala si na nástěnku třicet čárek a šla si k řezníkovi pro kus flákoty a na trh pro zeleninu.

Protože o tom celý program je. O kvalitním mase, rybách, zelenině, ovoci, vejcích, oříškách, olivách... taky o dobrém oleji, přepuštěném másle ghí, bylinkách a koření.

Víc ani ránu.


Ryby? Kdykoliv a kdekoliv. Ale čerstvé.


Dala jsem se na tenhle stravovací program (záměrně píšu "stravovací", nikoliv "životní styl", protože jsem nepřestala pít svoje oblíbené víno) a můžu se tak s vámi podělit o dojmy z prvního měsíce stravování po přečtení knihy.

Protože ano, ani jednou jsem neujela, ani jednou to neporušila a poctivě jedla podle doporučeného plánu. A není to žádný hrdinství, protože tenhle režim mi náramně vyhovuje.


Mrkev, brambory, maso. Parní hrnec vaří za mě, já můžu v klidu pracovat. Na tohle já slyším moc dobře.

Tak jedem. Pro a proti, otázky a odpovědi by myyna...

Co bylo nejtěžší?

Rozhodně den třetí až sedmý. Když opadla euforie z toho, že nejím žádné pečivo ani sladkosti. Bylo mi zle a zpětně to hodnotím jako abstinenční příznaky, kdy tělo volalo po rafinovaném cukru a snažilo se mě přesvědčit, že tuhle drogu potřebuju k životu. Vydržet, znamená zvítězit. A vskutku.

Co mě překvapilo?

Že nemám chuť na sladké. Já! Dcera cukrářky! (Mamka to sice nakonec nikdy profesionálně nedělala, ale doma se vyřádila na dortech a pečení dost, to mi věřte.) Já, které místo krve kolovala v žilách čokoláda a smetana... Prostě ne, chuť přešla. Fakt.
A sýry. Byla jsem VELKÝ sýrový jedlík a teď nemám chuť na sýry. Taky zvláštní.

Co mi chybělo?

Rozhodně rýže a quinoa. Ovšem program slibuje, že po skončení třiceti dní striktního režimu, můžeme do stravy doplnit to, co nám po celou dobu chybělo a bez čeho se objektivně nemůžeme obejít. V mém případě to byly již zmíněné potraviny, které postupně do jídelníčku zařadím. Nechci žít bez sushi a bez asijské kuchyně.

O čem mám pochybnosti?

Upřímně trošku pochybuju, že jsem schopná jíst dloudobě tolik masa. Koneckonců, program ale nově zařadil do povolených potravin na živiny bohaté brambory a s těmi se dá vykouzlit ledasco zajímavého.

Co jsem objevila?

Báječnou chuť přepuštěného másla ghí, na kterém se dá skvěle tepelně upravovat jídlo a které je tak dobré, že si jím dochucuju i brambory.
Taky si znovu užívám vajíčka, která jsem měla po léta tvrdé propagandy zařazená do šuplíku "nebezpečná potravina, cholesterolová bomba". V knize ovšem píšou, že pokud se vajíčka nespojí s pečivem, tedy nezakusujem k nim třeba chleba, pak nedojde k žádným negativním účinkům na naše tělo (rozumějte, nedojde k chemické reakci, která způsobuje zvyšování cholesterolu). Nejsem chemik, více najdete v knize.

Co mě potěšilo?

To, že nemusím jíst luštěniny. Po pravdě, vždycky jsem je strašně špatně trávila. Chutnaly mi, ale následky byly dost bolestivé. Program povoluje dlouhé zelené fazolky a čerstvý hrášek, což mi bohatě stačilo.

Co mě prudilo?

Často nakupovat čerstvé potraviny. Hrozné, že jo? Jenže ve chvíli, kdy máte nejbližší řeznictví a trh půl hodiny pěšky, tak se prostě zpruzenost dostaví. Dřív nebo později snad u každého. Bohužel je to nezbytnost, moc masa do našeho mini mrazáku nenacpu a čerstvá zelenina je jedním z hlavních pilířů celého programu. Ale dá se to vydržet a dá se to logisticky zajistit tak, aby člověk nestrádal. Jenom je potřeba to vyladit v čase a prostoru.


Barvy! To mě hodně baví.


Jak se cítím?

Rozhodně líp spím. A začala jsem mít zase sny! Sice dost divný, ale mám je denně. To už jsem nezažila hodně dlouho. Cítím se lehčí (za ten měsíc jsem zhubla asi 3 kila). Pomalu, ale jistě se dostávám ke svým starým, o číslo menším kalhotám. No jasně, že to kontroluju! Zatím jsem v nich narvaná, ale už je aspoň oblíknu.
A mám dokonce pocit, že potravinová alergie na některé ovoce ustupuje, ale tohle bych si raději ještě dál ověřovala. Přeci jen piju alkohol a tím pádem si tak trochu dělám v těle bordel a ne všechno se regeneruje tak rychle, jak by mohlo.

Co s tím chlastem?

Pokusím se ho vypustit. Je pravda, že mi to teď nechutná tolik jako dřív. A taky se strašně rychle opiju.

Nějaké triky a berličky?

Zakázané pečivo jsem si občas nahrazovala raw ochucenými plackami ze sušených rajčat. Nevím, jestli je to v programu povolené, ale ve složení placek nejsou žádné zakázané potraviny. Jen je potřeba vybrat ty, které mají méně sezamových semínek, protože se sezamovými semínky a se semínky obecně se v programu musí zacházet s rozmyslem a obezřetně. Méně je více.
Raw placky jsou skvělé s rozmačkaným avokádem nebo španelskou šunkou Jamón serrano.
Dále nikde není řečeno, že se nesmí jíst škvarky a slanina. Musejí být ovšem kvalitní a čerstvé. To je dobrý, ne?



Nejlepší jsou čerstvé škvarky. Ještě teplé.


Dá se s tímhle režimem existovat v reálném životě?

Já tvrdím, že bez problémů. Maso a brambory dostanete v každé vesnické hospodě (samozřejmě jíst bez omáčky) a ve městech vám k masu už běžně jako přílohu ogrilují zeleninu nebo navaří fazolky. Rodinné oslavy také můžete přežít zcela bez úhony, když budete lobbovat za salátek s uzeným lososem a nebo třeba grilovanou krkovičku či pečené kuřátko se šťouchanými brambory.
Jasně, prvních třicet dní si nedáte dort ani chlebíčky, ovšem, kdo o tohle fakt moc stojí, po skončení programu je může zařadit do občasného jídelníčku jako nutnost přežití rodinných oslav bez nálepky "ta divná/ten divný, co nic nejí".

Má Whole30 řešení i pro vegeteriány?

Ano, ale na to si musíte koupit tu knihu. Tuhle pasáž jsem přeskočila.

Co považuju za sci-fi?

Kupovat si pouze bio maso, které v programu doporučují jako nejlepší způsob stravování masem. Jako ne, nikam pro to jezdit nebudu. Na to nemám čas. Musím důvěřovat lokálnímu řezníkovi, že mi neservíruje žádnou hrůzu. A já mu věřím, je to prima chlap. Jen zkouším vyloučit z jídelníčku kuře z řetězců, které jsem vůbec nejedla už dřív. A to z toho důvodu, že mám z českých (například vodňanských) kuřat fobii. Jsou obrovská, plná vody a antibiotik a to do sebe cpát nehodlám. Nikdy.

Co považuju za největší výhodu?

Že se s tím programem dá vykouzlit opravdu velká spousta receptů. Také, že skutečně nemám chuť na sladký. Že jím bezlepkově. A že celkově jím míň a to bez pocitu hladu. V neposlední řadě mi je hodně sympatický i fakt, že když mne přepadne hlad pozdě večer, tak po jídle podle programu Whole30 prostě nepřiberu. Nedoporučuju to ale zneužívat a o půlnoci se ládovat škvarkama zatočenýma do domácí slaniny.

Cvičím?

Cvičím (pilates, běhání, cvičení na podložce s trenérkou, jóga, plavání), ale to jsem cvičila i před tím a budu vždycky (doufám). To je moje radost.

Hodlám v tom pokračovat a mám pocit, že to stálo za to?

Ano a ano. Už jsem program přetáhla o 3 dny a jedu dál. Udělala jsem si plán, že kromě zařazení rýže a guinoi si udělám každý měsíc jeden den, kdy si dám cokoliv, abych neměla pocit, že mi něco uniká. Třeba rohlík s nutelou nebo kynuté knedlíky. Ale jen jednou za měsíc.

Možná je tohle pro někoho totální blázinec. Možná jste mladí a hubení, jíte cokoliv. Možná... Ale to taky nemusí trvat věčně. A kdo jídlo neřeší a je jak proutek, tomu uplně hnusně závidim, až jsem z toho zelená jako rukola. Tak.

Typická snídaně. Vajíčka nebo avokádo, ovoce, zelenina, ořechy a kotel zeleného čaje.