sobota 27. prosince 2014

Krásné mačkání na trase Estelí-Matagalpa

Pacifik byl fajn. Všechno plynulo tak pomalu a líně, jako když se táhne jahodový sirup. Ale my chceme vidět víc, než pelikány za letu a tak nezbývá, než zase nahodit na hrb batoh a vecpat se do autobusu.

Hromadná doprava v Nice je extrémně levná. Tak levná, že za několik set ujetých kilometrů dáte sotva stokorunu. Jediný, s čím je nutný se smířit, je nepohodlí:

Autobusy se plní až po okraj a nakonec se tam jako zázrakem vždycky někdo cestou ještě vejde. A když už si myslíte, že déle nevydržíte stát na jedné noze, nastoupí kypré prodavačky kokosových karamel a s grácií sobě vlastní neúprosně přitlačí vaše kolena ještě hlouběji do boku sedícího cestujícího. Protože jinak by tam přece nemohly projít a něco prodat. To dá rozum. Oddychnete si, když vylezou. Ale oddychnete si jen na chvíli, protože autobusem zrovna prochází výběrčí jízdného. (Jízdenky koupené předem? Ale, prosím vás!) Po výběrčím nastoupí slepý muž s harmonikou. Zahraje a zazpívá píseň o nsmírných krásách Nikaraguy a pak prochází a vybírá peníze. Je to všechno? Nikoliv! Ještě vás pobaví prodejce vitamínů nebo masti na bolest. Popřeje pěkného dne a spustí svojí monotónní řeč o zaručeně léčivých účincích svého přípravku. Pak se již tradičně procpe autobusem a nabízí to úžasné zboží k prodeji. A v tuhle chvíli vybíhá zpod Martinových nohou malé kuře a odchází uličkou směrem k řidiči.

Cestu od Pacifiku do Estelí jsme absolvovali třemi autobusy. Z Las Peñitas busem do Leónu (jezdí každou hodinu), v Leónu jsme taxíkem přejeli na druhý terminál, kde akorát plnili bus do Estelí. Avšak v San Isidoru nás vyházeli a museli jsme počkat asi tři minuty na navazující bus. Celá cesta trvala asi 4 hodiny.

Estelí.

Nic moc teda, to vám povim.

Panoramata super, o tom žádná! Zeleno, hory, vlnité vršky. Vyveze vás tam někdo na Štědrý den? Ne, prosím.

Navštívili jsme dva tour operatory, kteří na nějaký rozvoj turismu z vysoka dlabali. Lo siento, no hablamos inglés. Ale jestli chcete na výlet, tady si to pěkně přečtěte sami (vytahují desky s anglicky popsanými výlety). Zítra? To ne, jsou Vánoce...

Svým způsobem jim rozumim. Taky by se mi nechtělo makat o svátcích. A proto nepracuju v turismu.

Estelí neni bohužel ani pěkný město. Přespíme a padáme odsud. Nechcete naše peníze? Dobře, frčíme dál. Hned ráno chytáme autobus na jih.

Matagalpa.

Matagalpa je mnohem teplejší než Estelí, kde bylo příjemných pětadvacet. V Matagalpě do nás udeřilo slunce o síle subtropické planiny položené devět set metrů nad mořem. Velmi horké a velmi agresivní. Martina to porazilo dočista a v milém hotýlku La Buena Onda odpadl po obědě do postele. Třásl se jak osika. Přehřátí. Já to ustála.

**********************************************

V noci z 24. na 25. prosince ustřelili v Matagalpě Ježíškovi zadek.

Oňostroje začaly kolem šesté odpoledne a trvaly v kuse až do jedné do rána. Nekecám. Nepřetržitý řetězec výbuchů nebral konce. Nemám ponětí kolik pracek bylo ustřelených a co vlastně takhle slavili, jestli skutečně v Nikaragui považují za nutný oslavit narození Páně dělobuchy, jistý ale je, že se bojim, co přijde na Silvestra.

Ve tmě tiše přemýšlím o tom, že kdyby nastala náhlá evakuace kvůli požáru (nedělám si iluze o bezpečnosti zdejší pyrotechniky) a my se museli rychle sbalit, že vlastně máme všechny věci rozházené různě po pokoji. V hlavě si spřádám plán, co bych popadla jako první do ruky a jestli bych si z koupelny stihla vzít svůj oblíbený pleťový krém či nikoliv. A co kdybych to, proboha, nestihla?

Úspěšně jsme nikaragujskou apokalypsu přežili.

A protože se Martin den po té rozhodl ještě pro jistotu vydržet v posteli a ukonejšit rozháraný organismus, měla jsem celý čtvrtek pro sebe (a jeho snídani taky celou pro sebe). A jak do sebe soukám poslední část džusu z něčeho neuvěřiteně hustýho a dobrýho, přiletí se nasnídat kolibřík.

Kolibřík! Víme všichni dobře, co se mnou dělá ptactvo. Zkamenělá úžasem pozoruju toho piditvora a přeju si mít ruku Saxany, co se z venkovní jídelny doplazí pro foťák do pokoje, vymění objektiv a zase se doplazí ke mně zpátky. Ale ten malej neřád někde nad naší jídelnou bydlí, takže jsem ho přeci jenom ulovila. Plus jeho souseda, žlutého a velmi opatrného pana ptáčka.

Tomu říkám dárek pod stromeček.













Fakta:
Hotel La Buena Onda $30 
Výlet na kávovou plantáž $40/os.
Výlet do mlžného pralesa Selva Negra $38/os.

středa 24. prosince 2014

Pacifik

Ráno. Probouzíme se po páté hodině. Každý den stejně. S prvními paprsky, za ranního švitoření, co ustává přímo úměrně se stoupající teplotou. Dávame sbohem hotelu Lazy Bones a taxík nás vyklápí na malé a šíleně špinavé tržnici Sutiava.

Chceme k moři.

Přijíždí obrovský, jasně žlutý americký školní autobus. Lidi se hrnou dovnitř. Jsme donucení hrnout se s nimi. A zatím, co autobus stojí a nervózně odfukuje, pozoruju životaběh mezi stánky. Prodavačky občerstvení, co starostlivě omívají každých pět minut nádoby s pitím, děti načančané v nedělních šatech, prodavače čehokoliv, co se proplétají skrz dav. Většina ženských je tu tlustá. Prokletí za tolik zbožňované sladké limonády, které vybraly svojí daň v podobě tukových polštárů.

V téhle zemi jsou hubení jen psi a koně.

Je k neuvěření, kolik lidí se vejde do jednoho žlutého vyřazeného autobusu. A kolik se jich vejde ještě dozadu i dopředu během cesty. Železné monstrum požírá lidi všemi směry. Martin má rameno zabořené do kyprého břicha uječené dámy nad ním. Není šťastný.

Vystupujeme hned dvakrát. Poprvé, když zazmatkujem a vylezeme skrz děti, batohy a pupkatý pány na křižovatku v jakýsi vesnici. Když se zeptám, kde to jsme, lezeme zase dovnitř. Podruhé vystupujem správně. Las Peñitas. Líná vesnička u vzdouvajících se vod Pacifiku. Psi ohlodávající rybí kosti. Surfaři.

Hotýlek Oasis má sice v pokoji číslo 1 divnou sprchu, zato však skvělou kuchyni. První šlo na řadu Ceviche. Syrové mořské plody naložené v octové a limetkové vodě, s pořádnou dávkou cibule. Můj ekzem bude zoufale řvát o pomoc, ale aspoň jednou si tu lahůdku dát musim. Pokračuje se čerstvou rybou a rybí polívkou.

Okolo páté přichází několik místních rodin ve velmi formálních šatech. Nasměrují svoje židle proti oceánu a objednávají si ledové pití. Slunce zapadá a představení začíná. Cvakají foťáky. Když oranžový kotouč spolkne voda, rozloučí se a odcházejí. Vlny bouří.

Chce se mi spát.

**********************************************

V Las Peñitas si v moři nezaplavete, ale můžete celkem zábavně bojovat s vlnama. Dobrý na celulitidu. Tak jsem tam pořád.

Pláž má určitě několik kilometrů a je téměř liduprázdná. Pár místních hraje na písku fotbal, psi se líně poflakují a v nedaleké mělké laguně se houfují mořští ptáci. Velikáni pelikáni skenují hladinu a vrhají se do vln pro ryby, písek je horký a černý. Sopečné dědictví.

Internet tu sice je, ale vlastně tak uplně není. Starý router je už nemocný a zaflákaný problémy, které nikdo roky neřešil. Říkal Martin, když se jim naboural do administrace.




Mandloňový list

Bouganvílie




Moje čtvrtá svíčka na echt vánočním ubruse...







Fakta:
Hotelito Oasis 658 Cordob (double r. se sprchou a záchodem)
Jízdenka León-Las Peñitas 12 C/os.
Snídaně v hotelu 85 C
Hlavní jídla kolem 200 C



neděle 21. prosince 2014

Lví pracky a León

Páteční ráno přineslo ztracený batoh a všechny ty nezbytnosti do koupelny, co jedna holka nutně potřebuje, aby přežila. Páč jestli si někdo myslí, že s pasem za pasem nazuju trekový sandále a dále mne již civilizace nezajímá, škaredě se plete.

Chceme pryč. Dáme si druhou a poslední snídani u Mirny. Jugo de guayaba y omelete vegetal con tortilla, por favor.

Opouštíme krásné pevnosti skryté za ostnatým drátem. Potkáváme Američany, co chtějí stejně jako my do Leónu.

-Kam pokračujete?
-Do Leónu.
-My taky. Čím jedete?
-Minibusem.
-Aha. To mi nechcem, radši pojedem velkým busem, neobouchám si alespoň hlavu. (Praví můj velký muž.)

Taxi nás vyhazuje na autobusáku Israel. Divný jméno pro autobusák. Divný místo, co jako autobusák vůbec nevypadá. Autobusy nikde. Místo nich jsou tu naštosovaný jen... minibusy. Vyvolávač do omrzení haleká -A León, a León, a León, aleon, aleon, aleoaleoaleo!!!!! Když je minibus plný, odjíždí a na jeho místo se připravuje hned další.

Vytroubíme se ze zaplivané Managuy a hned je všechno přívětivější. Tráva zelenější, koně, farmy. Vpravo se vlní jezero Managua, vlevo se klenou hory, co připomínají lví pracky navždy zkamenělé v sopečné pohoří.

León. Barvy a lidi. Najednou jich je v ulicích plno. Zmizely ostnaté dráty. Domy natřené různými odstíny.

León vypadá, jako by na Kubě dostali zboží. A nebo Kuba vypadá jako vykradený León?

Kolonizátoři odvedli strašlivou a krutou práci, jež se během staletí proměnila v čistou krásu. Obdivujeme katedrály vystavěné na krví polité zemi. Jsou bílé i barevné a nádherné.

***************

Zabydleli jsme se v hotýlku Lazybones. Koloniální dům s jedním velkým patiem lemovaným hamakami a jedním malým, kde je bazén a prodávají tam snídaně.

Pokoj je rozkošně barevný a dobře se v něm dýchá. Z postele vidíme rovnou na sprchový kout. Co bychom pro manželství neudělali... Ráno ve sprše nacházím spousty miniaturních bobečků. Gekoni. Dobré znamení. Mám je ráda. Udržují pokoj v čistotě, žerou věskeré hmyzí návštěvníky. V noci mě probudilo šustění papírků od oříškové tyčinky. Gekon v odpadkovém koši.

Snídani nám udělal Eminem (opálený). Čekala jsem, že k lívancům rovnou přihodí i dvacet gramů kokainu. Vypadal tak. Snídani dělal s batůžkem na zádech. To asi aby mohl rychleji prchnout.

Po dvou dnech jsme konečně začali rozeznávat místní jídelny, zapadlé hluboko do stínu koloniálních domů. Velká úleva od formálních restaurací a nemalá úspora. Jídelny (comedor) jsou často neoznačené, někdy je na dveřích nebo na futrech cedule s nabídkou jídel, někdy to poznáte jen podle vůně.

Zatím, co na náměstí pere slunce a duní bonga v rytmu samby, pokojně cinkáme příborem o talíře a ládujem se rýží s masem.

Omamná vůně čerstvě oloupaných pomerančů u pouličního prodejce.









Přidávám i nějakou tu místní květenu. Na polní podmínky při malování si musim teprve zvyknout.




Fakta:
Minibus Managua-León (terminál Israel) 51 C/os
Ubytování Lazy Bones $30 (double pokoj se sprchou a záchodem)
Jídlo v restauraci kolem 250 C a více
Jídlo v jídelně kolem 60 C a více
Pivo 30 C a více
Fresh džus 60 C



pátek 19. prosince 2014

Managua

Průvodce Lonely Planet tvrdí, že je Managua neprávem opomíjená a že si tu lze užít pár zajímavých chvil. Nesouhlasíme. Neztrácejte tu čas. Přespěte a vypadněte do přírody.

Všechno, co je jen trochu zajímavé, se nachází v severní části města. Severní část patří do chudinské čtvrti. Takže problémy. Jediná možnost je vzít si taxi a nechat se tam dovézt.

Fotím jenom na mobil. Foťák bych tu nevytáhla ani za zlatý prase. Ulice jsou plné dokonale zabarikádovaných pevností. Ostnaté dráty. Všude mříže. Ale to taky nemusí vůbec nic znamenat. Latinská Amerika je taková. Zabarikádovaná.

Ničivé změtřesení v roce 1972 způsobilo hodně výluk a dostavování. Tady se vrací všechno k životu jen velmi pomalu. Celoroční horké počasí zpomaluje i ty největší dříče.

Taxíky na nás neustále troubí, jestli nechceme svézt. Dáváme se pěšky jižním směrem a hledáme nákupák. Potřebujeme místní SIM kartu a opalovací krém. Po cestě cítím, jak se na sluníčku škvařím. A co teprve Martin a jeho milionoznamínková pokožka... Nákupák jsme našli. Je stejnej, jako všechny ostatní. S tím rozdílem, že tady lidi stojí frontu před obchodama ještě před otevřením. Nevím proč.

Simka stála asi padesát korun a dobili jsme ji kreditem s internetem za 300 cordób. Nějakou dobu by to mělo v případě nutnosti vydržet. Cordoba vychází téměř 1:1 ke koruně. Koruna mírně vítězí.

Pokoušeli jsme se najít jednu restauraci podle mapy v LP, ale bylo to marný. Mapy v průvodci jsou tu zoufale nepřesné. A tak jsme zapadli do restaurace Piráti z Karibiku a já si dala svoje první místní hovězí. Naprostá lahůdka. Tak sametový kus flákoty jsem snad nikdy nejedla.

Večer volali z letiště, že ještě v noci přivezou batoh. Hodní kluci. Střídám španělštinu s angličtinou. Nemůžu se nějak naladit. Slovíčka lovím zoufale dlouho. Časem se to nahodí samo.

Pokud batoh skutečně dorazí, odjedeme o den dřív.



20 hodin

Letělo se hodně brzy ráno. Na Ruzyni nám zauzlovali batoh do úhledného kokonu a v půl sedmé už jsme plnili malé letadlo do Frankfurtu. Hodinová cesta. Nahoru do mraků a zase rychle dolů. V devět hodin už se kolem mne mluvilo německy.

Frankfurt-Atlanta. Asiat vedle mne skoro celou cestu prospal a já byla první čtyři hodiny líná i sledovat filmy. Většinu času jsem čuměla do blba nebo chroupala oříšky. Martin za tu dobu sjel několik filmů a nakonec zlomil i mojí lenost. Nacvakala jsem si na monitoru Maleficient (super!), Lásku na kari (docela dobrý) a Velkou nádheru (to jsem nedala). (Velkou nádheru jsem zkoušela vydržet půl hodiny a pak jsem to vzdala. Pochopila jsem, že jednotlivé záběry jsou samostatná mistrovská díla dokonalých obrazů a vím, že je to kritiky opěvovaný film, ale fakt mě to nedostalo.)

Atlanta. Horko, zima, horko, zima. Střídaní klimatizace jako na běžícím pásu a nezvykle mnoho černochů. Což není projev rasismu, ale jenom nezvyklá situace. Obstrukce na imigračním jsou únavný a ještě komplikovanější než před dvěma lety. Navíc Ebola způsobila, že máme na vyplňování o jeden papír navíc. Sice nevystrčíme z letiště nos, ale je nutné vystát několik front, dostat cenný štempl a pak stát znova u přepážky a znova ukazovat svoje pasy a letenky. Znova mi snímají otisky, které jsem tam v roce 2012 zanechala. Blázinec.

Atlanta-Managua. Trvá celou věčnost než odrolujem s letadlem od letištní haly. Jsme příšerně unavení a všechny děti v letadle taky, protože řvou jak o závod. Poslední tři hodiny letu jsou hrozně dlouhý.

Managua. Nečekaný poplatek za vstup do země. 10 dolarů na člověka. Novinka. Dostali jsme další cenný štempl a jdeme čekat na náš jediný, s láskou a pečlivostí balený batoh. Dokonale vyvážený smysl našeho bytí smrsknutý do jednoho měsíce a půl.

Batoh nedorazil. Už zase.

Úředník na reklamacích má už předpřipravený formulář s Martinovým jménem. Batoh se zasekl na Ruzyni (zase!), ale už se to řeší. Přiletí pozítří. Ok.

Výlez před letištní halu znamenal ránu pěstí v podobě horké noci. Deset večer. Taxíky mají žně. Nikdo si netroufne jet z letiště v tuhle dobu jinak než tágem. Nedůvěřivě žádáme licenci nebo nějaké ID. Evidentně už neplatí poznávací znamení ofiko taxíků z minulého roku a všechno je jinak. Musíme uvěřit nálepce s razítkem na dveřích. Cena taxíku do čtvrti Maria Quezada stojí 22 dolarů. Dost peněz, ale berem to a mizíme do noci.

Viva la revolución! Ulice jsou osvětlené jasnými neony a na jednom kruháčí mají obrovskou neonovou hlavu týpka v baretu. Kult revolucionářů je tu stále aktuální. Na letišti nás přivítala dokonale stranická nástěnka s hrdinným Che Guevarou trůnícím uprostřed. Zřejmě velký místní vzor. A teď ta obrovská hlava... Bojovníci.

Míjíme ulici plnou gigantických betlémů. Jeden vedle druhého. Taxík brzdí u hotýlku Casa Vanegas (18 dolarů za noc, na pokoji internet, sprcha a záchod). Dvoje mříže, pokojíky uprostřed útulného dvorku. Zapadáme po studené sprše do postele. Větrák jede na plný obrátky.


Casa Vanegas

středa 17. prosince 2014

S holkama to balíme

Nevěřili byste, kdo všechno se mnou jede do Nikaraguy...

Jana Grešáková...

Saša Recyvěci...

Mitnik Rosa...
Maskrtka
Je strašně zajímavé, jak se pro každou kapsičku najde praktické využití. Jak já jsem se bez nich dřív mohla obejít? Záhada.

Doufám, že se v Nice bude holkám líbit. Tohle je čeká...

Udělala jsem itinerář s třemi okruhy (vždycky dělám itinerář já, to mě ba). První okruh jsou kávové plantáže, hory a pobřeží Pacifiku. Druhý okruh budou sopky, jezera a deštné pralesy. Třetí část bude složená z Karibského pobřeží a ostrovů. Každý okruh má zhruba 14 dní. To je celý plán.

Poznačená města na mapě,
zakroužkovaná místa,
podtržené linky autobusů.
Až na první tři noci žádné rezervované ubytování,
žádná předplacená jízdenka.
To je všechno. Čau.
A zatím nám to tak vždycky prošlo.

Tak já se zas ozvu.

Hasta pronto y muchos besos!

P.S. Hlavními vývozními artikly Nikaraguy jsou káva, hovězí maso, krevety, humři, cukr a rum. Tak to je dobrý místo. Hlavně ti humři a rum mě dost zaujali...

úterý 16. prosince 2014

Bude zima?

Přivolávám od čtvrtka trochu toho chumelení a pořádné zimy. Dneska mi totiž bylo v kabátě podivné horko, a i když bych nejradši zavedla celoroční léto, tak správný řád a běh věcí je mi přece jen milejší a prosince takové nebývaly. Třeba před pěti lety. Myslím.

Takže čáry máry fuk, ať je tady závěj a chuť na svařák.








sobota 13. prosince 2014

Music Inspiration #45 - Garáž

Český osmdesátkový underground... geniální ožralové po povrchem. Na sluníčku se vyhřívá Gott, Vondráčková a spol. A pod nimi se jako krysy hemží pivní intelektuálové a myslitelé šedé doby.
Neuveřitelný kontrast ke všem lesklým televizním estrádám a temně modrým očním stínům s tanečníky za zády. Provokativní slova, hospodský texty, kouzlo a šarm zaplivaných putyk. Jakkoliv se tahle spojení zdají být kontraproduktivní a vlastně nepředstavitelná, s Garáží fungují a dávají smysl.

Zdroj foreverpunkandoi.blog.cz


Garáž, časem přejmenovaná na Garage, založená v roce 1979 v hospodě U dvou koček.

Garáž, Houby





Garáž, Špatná věc, text Egon Bondy



pátek 12. prosince 2014

DIY vánoční visačky

Ve středu 10. 12. proběhl poslední razítkovací kurzík, tentokrát speciální, na vánoční téma, řádně okořeněný medovinou, perníčky a koledami (z Youtube) (ne, ne, já nezpívám).

A protože připravuju na tohle téma článek pro Fler, můžete ho mít s předstihem, poněvadž předlohou byl průběh a výsledky našeho vánočního razítkování.

Pro tenhle workshop jsem připravila specialitky, jako například raznici na visačky, barevné saténové stužky z mého oblíbeného obchodu na Újezdě, ale hlavně a především - velké barcelonské gumové pláty na výrobu razítek (v Čechách stále ještě nesehnatelné).


A abych účastnice zahalila do té správné bezstarostnosti, připravila jsem pro ně i šablony s vánočními obrázky, které si můžete zdarma stáhnout i vy (zdroj inspirace byl samozřejmě Pinterest, ten je prostě bez konkurence).

Co budete potřebovat?
  • Školní gumy Milan či jiné gumy na gumování (největší velikost gum, kterou jsem v Čechách sehnala, je asi 3x7 cm od Milana)
  • Obrázek zmenšený na velikost gumy (přikládám ke stažení arch vánočních motivů, ne všechny jsou uplně malé, ale určitě se to dá v počítači zmenšit na velikost vámi zakoupeného materiálu)
  • Pauzovací papír
  • Měkká tužka, například 8B
  • Papír vyšší gramáže pro výrobu visaček
  • Rydlo (ideálně profesionální linorytová rydla značky Šerák, velikost 1102 a nebo 1120, seženete ve výtvarných potřebách nebo na internetu)







Volte rydla co nejmenší velikosti. Já doporučuji profesionální rydla Šerák z prostého důvodu - jsou prostě nejlepší. Sice dáte za kus kolem 250 Kč a více, ale tahle investice se vám vyplatí. Dříve jsem používala sady školních rydel a jejich tupost mě doháněla k šílenství. Ušetřete si tuhle mrzutost a sáhněte po Šerácích. Budete spokojeni.

Výroba razítek ovšem není technika rovná linorytu. Školní guma je mnohem měkčí a tudíž je její životnost kratší, bude se vám s ní ale velmi dobře a jednoduše pracovat. Je také vyšší, takže nebudete potřebovat nalepovat žádný nástavec.

Celé kouzlo začíná přenesením obrázku na gumu pomocí pauzovacího papíru. Obrázek si na něj překreslíte podle svého zvoleného vzoru, obrátíte pokreslenou stranou na gumu a obtisknete pomocí tužky nebo rukojeti rydla přímo na gumu (jezděte s mírným tlakem plochou tužky nebo držákem rydla po obrázku a tím se otiskne obrázek na gumu).


A pak ryjete. Ryjte vždy od sebe, protože rydla jsou pekelně ostrá. Linorytové rydlo se správně drží tím způsobem, že si rukojeť skryjete do dlaně a ukazováčkem "jistíte" směr rytí tak, že si ho opřete o rydlo.


Začínejte vždy obrysem obrázku a mějte na paměti, že ryjete negativ. To znamená, že to, co ryjete bude neobtisknuté a místa, která zůstanou, se obtisknou. Ale nenechte se tímhle pravidlem vystresovat, často se stane, že nechtěné má ještě větší kouzlo a chyba se stává předností.



Když máte vyrytý obrázek na gumě, můžete tiskat. Je to velká radost! Na trhu už je nepřeberné množství různě barevných inkoustových polštářků (stojí kolem 50 Kč).




Na výrobu visaček můžete a nemusíte použít tvarovanou raznici. Někomu stačí pravoúhlé okraje, někdo dá přednost vyřezaným křivkám. Raznice najdete v papírnictví nebo na internetu. Jejich design je hnusný a připomíná Barbie auto. Nicméne, funguje.




Výsledek vašeho snažení může vypadat například takhle parádně:





Za celou akci se nezapomeňte odměnit třeba dobrou medovinou nebo medovými perníčky. Práce jde pak mnohem lépe od ruky :).

Hezký víkend!