pondělí 26. ledna 2015

V plavkách

Přiznávám, že je to trochu zavádějící nadpis.

Ale abyste neřekli, že jsem prolhaná kušna, fotku v plavkách přidávám. Lupa nutná. To víte, za pár let čtyřicítka na krku...

Ale co chci napsat je, že kdybyste sem někdy jeli, nechoďte se nikdy najíst hladoví. Naučte se odhadnout tu chvíli mezi velkým hladem a předtuchou, že hlad už přichází. Zkuste si to doma třeba pár dní (méně chápaví možná i pár týdnů) předem nacvičovat. Totiž, když tady přijdete na jídlo hladoví, tak než ten pokrm donesou, nejspíš umřete hlady. Já umřela už asi desetkrát (jsem ta méně chapavá).
Navíc, porce tu jsou strašně malý. Nevím, čím se tady lokálové po večerech doživujou, protože já mám skoro pořád hlad. Párkrát jsem to nevydržela a dala si oběd dvakrát. Aby to nebylo trapný, na ten druhý jsme šli jinam. Uplně vidim ty otazníky, tak ne, nezhubla jsem. Nevim proč, ale tuším, že odpověď bude nějak souviset s tou čtyřicítkou, kterou jsem zmiňovala výše.
Nejhorší na tom je, že Marťas naopak nemá hlad vůbec. A ano, zhubnul. Tady se mi ale dost zásadně rozbíjí moje teorie o věku, neboť choť má už čtyřicítku úspěšně na krku. Když je mu horko, tak prostě nemá chuť k jídlu. Se mnou třeba teplota vůbec nic nedělá, žrala bych furt. Ano, závidím mu.

Další věc.

Hejt na písničky.

Nikaragujci milujou ty svoje latinskoamerický hity, všechny v rytmu tance na vyvrácení kyčlí. Pustí vám je v autobuse, v comedoru, na pláži, v baru, v baru na pláži.
Nepříjemný je, že jich je celkem jen asi pět. Těch písniček. Rozdělují se zhruba na dva typy. Jeden typ je text o lásce jakou svět neviděl, druhý typ je o odprošování. Zpěvák (většinou s hlasem položeným tak vysoko, že přemýšlíte, jestli je ještě vůbec schopný nějaké fyzické lásky) se dožaduje odpuštění po té, co zradil. Tu svojí lásku, co svět neviděl.

Všech pět písniček už aktivně nesnášim.

K těm plavkám asi víc nedodám. Omlouvám se těm zklamaným, co klikli na článek jenom kvůli nadpisu.



Pětatřicet ve stínu, tak pojďme na výlet!





Čučim po ptákách, jak jinak.




Malý náletový fík


Bouganvilea


Fakta:
Ubytování na víkend jsme sehnali u dobročinné organizace Peace Project. Double room se společným záchodem a koupelnou za $24.

pátek 23. ledna 2015

Trajektorie myšlenek

Zhruba po měsíci to přišlo. Odplutí. Dost dlouhá doba, kdy v mezičase hlavu zaměstnával špatně identifikovatelný chaos z nejasného nadcházejícího roku, z vlastních představ o bytí a nebytí v Praze, chaos v hlavě z budoucích "projektů". Nic dramatickýho. Prostě jenom nesourodý a nahodilý tok myšlenek.

Po měsíci to přešlo.

Myšlenky se jakoby srovnaly za sebou a v ukázněné frontě opouští hlavu. Jak obláčky plujou pryč. (Aby zas v plné síle v Praze nastoupily do šiku a narvaly se mi násilně do hlavy. Známe to.) Po pravdě, nevím, jestli mám tenhle stav blažené blbosti ráda. Pořád jsem si ještě schopná uvědomit, že je ten stav je dočasný a nic neřeší.

Snažím se z toho aspoň vytřískat maximum, když už mám v hlavě tolik místa. Pokouším se o plány a nápady do budoucna. Do toho nového roku dřevěné kozy, co nás v únoru poctí návštěvou a rok zůstane. Ať už je vítaný nebo ne. Jenže, nejsem ten typ, co umí a baví ho plánovat si práci příliš dopředu.

Jsem prostě dutá hlava.

Věčný improvizátor.

Had v ohni.

Impulzivní dělník.

Ale na tu dřevěnou kozu se těším! Chci se zase posunout někam dál. Uzavřít roky minulé, poděkovat osudu a začít na nových věcech.

Bla bla bla. Že jo?

A tady jsou malé radosti všedního dne.

Hezký víkend!

Chrápající sova mi udělala obrovskou radost.

Náletové mini fíky.

Fíkovník




čtvrtek 22. ledna 2015

Jednooká opice a jezero Apoyo

Dobytčák Casa Maderas-San Juan del Sur (snídaně u Margarity)-autobus Rivas-Masaya-vjezd k jezeru Apoyo-jezero Apoyo-taxi k jezeru do hotelu Selvazul.

To vše za 4 hodiny celkem a za zhruba 250 Kč za oba.

Jako ceny za dopravu super, ale ty autobusy jsou prostě nechutný. Pokud sem někdo pojedete, našetřete si pár tisíc extra na přesuny turistickými shuttle busy. Já jsem ráda, že to byl poslední delší přesun a že už to nebudem muset absolvovat znovu.

Laguna Apoyo je 20 000 let starý sopečný kráter zalitý vodou, která se tam vzala nevím odkud, to ještě musím nastudovat. Voda je ale křišťálově čistá, teplá a má trochu slanou příchuť od obsahu sulfidů (nebo sulfátů, nevim), takže chutná trochu jako Vincentka. Ne, že bych ji zkoušela pít (tu vodu), ale bylo to cítit na rtech.

Bydlíme v takový chajdě, dost legračně rustikální, ale ona mi přestane připadat vtipná ve chvíli, až sem vleze nějaký mega hmyz (zmutovaný z té síry v půdě). Uvidíte.

Sjet dolů k jezeru celkem trvalo, kráter je to velký a taky krásně zelený. Bohužel, příkopy opět lemují plastové sáčky a další umělohmotný haraburdí. Jestli mě tohle nekrká, tak už fakt nic.

Máme trochu problém, že nemůžem na víkend sehnat ubytování, neb je všechno plný. Jak jsme tak šli dneska od hotelu k hotelu, potkali jsme jednookou opici. Tak jsem vám ji vyfotila. Opice obecně nemám ráda, jsou agresivní a vyčůraný a už od Thajska z nich nemám dobrý pocit. Chybí jí pravý oko, ale není to vlastně vůbec vidět.

A jak je vlastně v Čechách? Pořád nejasně teplo a občas sního nebo co? Napište, už se mi stáská. Pravda, ne po zimě, ale ta bude stejně brzy pryč a zdá se, že po příjezdu budu mít do léta dost co dělat, tak to uběhne rychle.




Nejzábavnější pták! Umí napodobovat různý zvuky a tak...

 

Laguna Apoyo

Naše uplně nejvyvoněnější chatka.





Fakta:
Doprava Casa Maderas-San Juan del Sur-Rivas-Masaya-Laguna Apoyo 272 C/2 os.
Ubytování hotel Selva Azul, chatka Thai $39 včetně snídaně
Jídla kolem dokola laguny téměř jednotná cena $12 a více
Pivo od 25 C
Malá láhev sedmiletého rumu 165 C

úterý 20. ledna 2015

Jak to bylo s jógou

Hrdinně jsem se zapsala na zdejší hodinu vyniasa flow jógy. Cítila jsem se ztuhlá po té dlouhé době na cestě. A mladá jogínka Kanaďanka Alicia vypadala tak sympaticky...

Představovala jsem si, jak budu po té józe plná energie, naběhnou mi netušené svaly, které jsem za ten měsíc získala pojídáním fazolí a vůbec budu hrozně dobře vypadat. 

Aha. Krom toho, že některé pozice (pro joga nazi - ásany) jsem téměř neudělala a pokaždé, když došlo na "psa hlavou dolů" jsem doufala, že mi v té pozici Alicia dovolí setrvat alespoň pitomých deset minut, tak jsem den po té vůbec, ale vůbec nebyla schopná se pohnout. Vůbec!

Ještě, že máme na počítači všechny díly Červeného trpaslíka.

No, nebudem to víc rozmazávat... Samozřejmě by to chtělo nějakou fotostory o tom, jak cvičím, pak jak se loučím s úsměvem a nakonec, jak druhý den nemůžu vstát z postele a nadávám jak špaček, ale nic takovýho (bohudík) nemám. Špatná blogerka.

Co se týče výrazu "eco" v názvu hotelu, který mi dělal přinejmenším starosti a nevěděla jsem, co to tady v Nikaragui znamená, pak vězte, že v tomhle případě je to hotel bez AC a TV (teda klimatizace a telky). Teplá voda tu taky není, ale to nebyla skoro nikde po celou dobu našeho cestování. Takže tak. Když si představím, jaké tanečky se dělají kolem slova "eko" u nás, chce se mi smát.

To bude tím sluníčkem.

Jsem rozpolcená. Cesty jsou tu prašné, vítr nevídaný a nepříjemný, ale to místo má něco do sebe. Má kouzlo. Obzvlášť po ránu, když vás budí stovky zpívajících, řvoucích nebo houkajících ptáků, co se v ranních paprscích snaží nalovit něco k jídlu, než začne být horko. K tomu se přidají opice, hájící si nekompromisně své teritorium hrdelním a pořádně hlasitým křikem. A najednou máte pocit, že vám ke štěstí stačí už jenom mísa ovoce k snídani a ta hodina jógy, protože se ukázalo, že pouze ta první lekce byla zlá. To jenom tělo trochu zastávkovalo, ale teď už je vyladěné a spolupracuje. A jak tak zíráte do zeleně a zhluboka dýcháte, uvědomíte si, jak to stačí.

Dokonalá iluze štěstí.

Víc nocí tu ovšem, v Casa Maderas, volných nemají a tak nezbývá, než se zase spakovat a jet dál. Užít si posledních čtrnáct dní.




Zdejší prach je tak jemný a hnědý, že připomíná čokoládový prášek. Autobusy, jedoucí z Rivas touhle zadní cestou do San Juanu del Sur mají na předním okně velký nápis "La chocolata".

Nejsme si jisti, jestli je to aligátor nebo krokodýl, ale víme uplně přesně, že je hrozně velkej a vzbuzuje respekt.








Lepší fotku vřešťanů jsem bohužel neulovila. Jsou vysoko v korunách stromů a moc často se tak blízko k lidem neodvažují.


pondělí 19. ledna 2015

Na větrné hůrce

Přesun o deset kilometrů dál na sever ze San Juan del Sur. Přesun z civilizace do náruče přírody. Žádná zmrzlina v horku, žádní prodejci slunečních brýlí. Jen bungalovy v kopci nad prašnou silnicí, v noci svěží vánek a přes den dvě pláže deset minut cesty pěšky buď nalevo nebo napravo. Playa Marsella je prázdná a klidná, Playa Maderas víří divokým surfařským životem závislým na velikosti vln a dobře vychlazeném pivu.

Jo, jsme na Marselle. Páprdové. 

Stromy na kopcích kolem nás okupují malé opice. Lezou ze stromu na strom a v rámci udržení pořádku řvou a houkají. Vřešťani to jsou. Taky tu žije aligátor, v mangrovech kousek od pláže. Už jsme měli tu čest se potkat. Měl hubu dokořán a vítal volavku. Ta ale zbaběle utekla. Aligátor je potvora obrovská a já doufám, že mi zapózuje. Bez fotky neodjedu.

Dny plynou dost líně. Až hanba. Jsme tu jen do úterka, i když jsme původně plánovali na zdejších plážích pobýt déle. Všudypřítomný, denní a neustálý vítr mi leze na nervy. Provází nás prakticky od Rivas, přes Ometepe až sem k jižní části Nikaraguy a já se těším, až budeme mimo jeho dosah. Já vím, že se ty surfařský vlny musí nějak vyrábět, ale už toho bylo dost.





Playa Marsella



Hotel Casa Maderas

Tarantulka


Svoz turistů na pláže připomíná svoz dobytka...

Fakta:
Hotel Casa Maderas $39 bez snídaně
Snídaně (zatraceně malá porcička jídla) $5
Snídaně v comedoru (zatraceně velká porce jídla) 80 C
Odvoz dobytčákem do Casa Maderas ze San Juan del Sur od hotelu Casa Oro $5/os.
Oběd v restauracích a comedorech okolo Playa Marsella stojí jednotně zhruba od 200 C za hlavní jídlo
Pivo 25 C
Mojito 50 C