pondělí 23. května 2016

Jednou za uherák

Jednou, dvakrát do roka, si nechávám dělat nové sítotiskové šablony. Je to pro mne velký svátek, a vybírání nosných a životaschopných motivů je pro mne skoro jako obřad. Šablony si sama nevyrábím, protože moje motivy jsou často tak jemný, že vyžadujou zručnost zkušeného člověka, který se osvitem sítotiskových sít zabývá profesionálně. Sama nemám čas ani trpělivost (!) na to, abych si to doma sama svítila v koupelně a rozčilovala se desetkrát nad každým nepovedeným sítem. Klobouk dolů před každým, kdo si síta svítí sám.

Tenhle "můj" zkušených profík je pro mne hotový poklad a vždycky, když si síta u něj v dílně ve Vršovicích vyzvedávám, mám strašnou radost a nemůžu se dočkat, až doma rozložím fidlátka a potisknu zkušební plátno novými motivy. Někdy dokonce musím počkat (neslýchané), až bude možnost tisknout, protože zasvinění našeho bytu barvama vyžaduje dostatek času.

Tentokrát to vyhrály sýkorky, domečky inspirované mým zimním pobytem ve španělské Málaze a akvarelový vlk.

Na vlka bych obzvlášť ráda upozornila, protože originál je v akvarelu, a tohle ultra jemné síto, s miniaturními tiskovými body (v dílně mi je profík Martin hrdě ukazoval pod lupou), dokáže mýma rukama vytisknout vlka na textil včetně krásných akvarelových přechodů a rozpitých efektů. Pravda, je to jen jednobarevné, ale i tak se to moc povedlo.

Domečky jsou zase unikátní tenoučkou linkou a delikátními detaily, které vcelku připomínají pavučinku nebo krajku. Nechybí kytky na balkónech, ani pouliční lampa. Domy jsem kreslila perem podle skutečných domů v Málaze.

No a sýkorky jsou velmi výrazné, veselé, dají se tisknout po celých hejnech, což mne moc baví. Jak si možná pamatujete, minulý rok jsem ty samé ptáčky nechávala potisknout digitálně na bavlněnou metráž a tento rok ožívají na taškách a tričkách. Případně na plátěném batůžku.

Pro mne je sítotisk náročná disciplína, protože tisknu doma ručně na stole (vyžaduje to trpělivost, učím se), často umístění spíš odhaduju (někdy je to dost haluz), protože pod šablonu téměř nevidím, takže je každý tisk originál a žádný není stejný. Ani nemůže. Baví mě tisknutí jednoho motivu vedle sebe nebo nad sebe sebe, což například u domečků dělá ve výsledku celou ulici (na látku by to byl skvělý vzor, že jo?). Často je to ale risk, že se netrefím na to správný místo. Ale co, život je krátký, je potřeba experimentovat a moje práce, to je jeden velký experiment. Proto je také většina věcí tisknutá jen po jednom kusu, protože představa, že bych v jeden den tu samou věc tiskla tou samou barvou na to samé místo třeba desetkrát, ve mně vyvolává nepříjemně ubíjející pocit. Tím pádem se zvyšuje i unikátnost výrobků.

Minimálně do příštího tisknutí.

Koho zajímá víc, mrkněte na výsledky tisknutí v shopu. Tady textil, tady tašky.

Přidávám pár lahůdkových fotek.

A také jsou hotová pánská trička s šípy a baobem v nejoblíbenější XL velikosti. (Čeští muži jsou převážně velcí muži, zdá se.)














neděle 22. května 2016

Viděla jsem... vol. III - The Man in the High Castle

Dneska přispívám seriálem The Man in the High Castle, český název, bohužel, nevím. Co vím ale jistě je, že tenhle mrazivý příběh s krásnou hrdinkou (pařížská Řekyně Alexa Davalos) se mi moc líbil.

Šuplíček "fikce", oddíl "mrazivé", kolonka "temné".

I přes umístění do zdánlivě negativních koutů mého fiktivního filmového archivu, vás můžu ubezpečit, že v seriálu je skutečně co obdivovat. A nad čím přemýšlet. Zase bych upozornila na kostýmy, zejména hlavní hrdinky. Příběh je zasazený do poválečných šedesátých let, a i když jde o fikci, kostýmy odpovídají době. Julianino vypasované vlněné sáčko, šaty, boty i svetříky mne rozhodně nenechaly chladnou. (A její vlasy! A její dokonalý řecký profil!)

V čem se skrývá mrazivá podstata filmu? Představte si (tady je ta fikce), že druhou světovou válku vyhráli Němci a společně s Japonci si rozdělili svět. Konkrétně severní Amerika je napůl japonská a napůl německá. Při téhle představě mně osobně nejen běhá mráz po zádech, ale rozjíždí se i fantazie a představivost, co by bylo kdyby. Seriál je točený převážně v temných, "bahnitých" barvách, je bez slunce, prostupuje jím atmosféra bezútěšnosti a strachu. Příběh je ale navýsost zajímavý a já jsem nakonec vlastně vůbec nerozluštila, jestli byl sympaťák Joe kladňák nebo záporňák. V době a v situacích, ve kterých se hlavní hrdinové ocitali, se jen těžko dá jednoznačně říct, co je v důsledku pozitivní a co negativní...


Zdroj hiddenremote.com


Zdroj www.slate.com




úterý 17. května 2016

Co charakterizuje dvě malé holčičky?

A můžete se nad touhle otázkou tak trochu jakoby opít?

Můžete.

Protože to probíráte s jejich mamkou zleva doprava a zprava doleva, za krásného slunečného večera, u jedné, pak u druhé flašky vína. Ale domů dojdete po svých, akorát máte druhý den strašnou žízeň.

Měly to být obrázky, které budou sedět k charakteru dvou docela odlišných dcer. A co to bude, to stejně musela rozhodnout jenom jejich mamka. Ta to ví přece nejlíp. Ale ten večer jsme to nerozluštily (překvapivě), to přišlo až ve chvíli, kdy se mi díky jedné zakázce, která (chválapřírodo) nevyšla, uvolnil čas na jiné malování a tak jsem na paní Příště-pijeme-minerálku trochu zatlačila (jemně, samozřejmě)... a nápady byly na světě!

Panda a motýl jsou oba na velikosti A3, akvarelem.






sobota 14. května 2016

Viděla jsem... vol. II - Daleko od hlučícího davu

Jestli jste schopní super křehké Carey Mulligan uvěřit roli sebevědomé viktoriánské statkářky jménem Bathsheba (!), budete ten film milovat.

Šuplíček "drama", oddíl "romantické", kolonka "estetické".

(Už možná vyšlo najevo, že pod položkou kolonka se skrývá můj osobní pocit z filmu. Ech, já si nedám pokoj s těma osobníma pocitama...)

Film Daleko od hlučícího davu (líbí se mi ten název) vás zavede na pole a lesy překrásné staré Anglie, kde se vás bude snažit přesvědčit asi čtyřicetikilová Carey, že dokáže sama vést statek se zaměstnanci, starat se o rozlehlé pozemky, k tomu ještě chovat dobytek a mít respekt před venkovskými pořízky. Navíc, všichni hlavní fešáci ve filmu jsou navýsost koukatelní pánové (já stejně nejvíc fandila postaršímu zámožnému statkáři) a hned, jak se na scéně objeví voják, budete vědět, že se stane průser.

Mně se líbilo, že jsem do poslední minuty nevěděla, jak to dopadne a to i přesto, že jsem mnohdy předvídavá, až běda. A možná, že vám to bude jasné hned. Nevím.

Vychutnejte si viktoriánskou Anglii, syrový život na statku, šikovné muže s nástroji (jak sexy!), lásku, která ničí, i Careyiny oči vyplašené srnky. Budete jí fandit, i když za toho vojáka, jsem já osobně, měla chuť ji dát pár facek. Ale Carey je prostě Carey, té bych nakonec odpustila všechno.

Za mě rozhodně palec nahoru! Exteriéry jak z pohádky, kostýmy nad kterými se tají dech, dojemný příběh... (A ON o ní tak stojí!)


Zdroj: www.csfd.cz

Zdroj: www.csfd.cz








pátek 13. května 2016

Včely

Už jsem si je chtěla namalovat dávno... Z úcty a z respektu.

Taky doma používáte místo cukru med?









Originál akvarelu se včelou a květinou jsem dala jen tak na zkoušku do prodeje a byl hned fuč. Tak to jsem byla zase jednou překvapená.

Blahopřání i tisk včely jsou dostupné v shopu. Tady a tady.

středa 11. května 2016

Kosmetika z cest, Caudalie a Korres

Nebudete tomu věřit, ale ve chvíli, kdy píšu tenhle článek, je kolem mne všechno od borůvek. To jsem si takhle koupila zmražené lesní plody, nasypala je do těsta (víte, že se výborně peče z ořechové mouky?) a upekla si buchtu. A jak jsem netrpělivá, tak jsem to hned po upečení začla jíst a jak jsem tam těch lesních plodů dala do toho těsta moc, tak je ta buchta chvílema trochu ublemcaná, moje ruce vypadaj jak ruce dítěte, na stole mám šmouhy od toho ovoce a vůbec... co, že jsem to chtěla psát?

Jo, ta kosmetika. Co jsem si přivezla ze Španělska.

Je francouzská.




Už dlouho jsem měla spadeno na sympatickou francouzskou značku Caudalie. Moc se u nás neprodává, ačkoliv je to celkem mainstream, prostě přírodní kosmetika, která má jak základní řadu, tak i super luxusní produkty. Kosmetika je to ve Francii prý oblíbená, protože obsahuje výtažky z vinných (!) hroznů, což umí Francouzi ocenit.

Ve Španělsku byly desítky regálů s přírodní kosmetikou všech možných značek, o tom si můžem nechat jenom zdát, což mne mrzí, hlavně kvůli jedné řecké, která byla šíleně drahá, ale voněla tak božsky, že bych si na ní tady v Čechách ráda našetřila. Jméno (samozřejmě, jak jinak) nevím. Jsem hroznej diletant.

Od Caudalie jsem si pořídila basic řadu v čele s odličovacím mlíkem, pleťovou vodou a odličovací pěnou, a řadu s polyfenolem C15, ví čert, co to je, ale je to rostlinné, která obsahovala sérum a dva krémy proti vráskám. (No jo, no.)

Pleťová voda je boží. Nemám proti ní jedinou výhradu, vůně je skvělá, čistí, zanechává příjemný pocit na obličeji. Akorát to dávkování pumpičkou je trochu nešťastný. Musíte získat dost zručnosti, abyste přemístili vodu z pumpičky na odličovací tampon a ne na ruce, nebo to prostě odšroubujte. Pumpička je na pěst.

Celé balení je vidět na první fotce, tady jsem vyfotila mile jednoduché složení vody...

Odličovací mléko je přeparfémované. Fakt to přehnali. Vůně je tak výrazná, až je nepříjemná, ale jinak odličuje celkem v pohodě, rozhodně si ale oči neodlíčíte jedním tahem. Takový mlíko jsem stejně nikdy nepoznala, i ten Hauschka je minimálně na dvakrát. Tady se to dávkování pumpičkou naopak dost hodí.




Odličovací pěna. Řekla bych, že nebrat. Pěny obecně vysušují, ale například u La Roche Posay mi přišlo, že jejich mycí pěna nevysušuje vůbec, mám ji ze všech odličovacích pěn nejradši. Tahle caudalácká teda vysušuje fest, takže pokud se pro ní rozhodnete, namažte se potom dvakrát tolik. Vůně příjemná.




Sérum s polyfenolem C15 je mi stejně záhadné jako všechna séra, co jsem kdy v životě vyzkoušela. Dělají něco? A jestli ano, jak to zjistím? A jestli ne, jak to zjistím? A kdybych je nepoužívala, jak bych třeba teď vypadala? Samé otázky, samé otázky... Na které, bohužel, nemám odpověď. Z počátku byla vůně séra delikátně citrusová, ale postupem času se změnila až na takovou tabákovou, nevím, co si o tom myslet. Je to zkažený? Moje hysterická pleť ale neprotestuje, takže asi není. Konzistence séra je mléčná a pekelně rychle se vstřebává.




Krém na vrásky kolem očí a úst. Je příjemný, hodně jemně parfémovaný, dobře se vstřebává. Jenže ty otázky jsou u něj nemlich ty samé jako u toho séra. Jak bych dnes vypadala, kdybych už od dvaceti nepoužívala různý takový ty věci proti vráskám? Jako rozinka? Jako šarpej? Jako želva? Jako starý jablko? Já vám nevim...




A teď, fail největší, protivráskový krém. Mýdlově smrdí. Ne jako delikátní mýdlo, ale jako hnusný mýdlo, trochu žluklý a vůbec ne příjemný. A dávka glycerinu je tam evidentně tak vysoká, že ihned po namazání máte pocit, že jste si na sebe napatlaly/i masku. Bleh. Mažu si s ním ruce. Složení na tubách není, bylo na letáčku v krabičce a ten jsem vyhodila.

Podtrženo, sečteno: tyhle dvě řady od Caudalie za ty prachy a za hysterický záchvat, že to u nás nejde sehnat, fakt nestojí.




A moje láska, objev největší, a už žhavim internety, kde to u nás seženu, je tenhle dětský bylinkový šampon s kosmonautem od Korres (Šárko, chápeš, jo? S Kosmonautem... to mě podrž...). Je naprosto famózní a ta vůně je návyková. Já tam cítím mateřídoušku a lípu, je to tak příjemné, až to není možné. Korres je přírodní kosmetika, teď koukám, že je u nás k odstání v e-shopu Profimedu. To prostě chcete.

(Teď jsem se upřímně zasmála, v e-shopu Profimedu píšou, že ten šampon je proti vším, ale na lahvičce nic takového napsaného není. A ani si nedokážu představit, jak by přírodní a jemný dětský šampon s bylinkovou vůní mohl vši zapudit. Chápete to? To si to tam vycucali z prstu, že je to proti vším? No nic, stejně si ho objednám.)



        

pondělí 9. května 2016

Slezte z toho lustru, Donalde!

Se přiznám, měla jsem s touhle zakázkou trochu prekérku, protože jsem si v hlavě fixla, že to přece musím dělat akvarelem, že se to peří bude krásně rozpíjet a celé to bude krásné a rozevláté.

Jenže mi hned nedošlo, že bílého ptáka na bílém papíře prostě nenamaluju. Rozhodně ne tak, jak si představuju.

Zkoušela jsem to šedou... ale byl pak, tomu neuvěříte, moc šedý...

Pak jsem si jednou večer nalila víno, pustila si novou PJ Harvey (pak si ji pustila ještě jednou, ale přijde mi, že už je za mými hranicemi chápání), čapla pero a tečkovala.

A tečkovala.

A tečkovala.

Na výsledné kolorování jsem se vyspala a druhý den to dotáhla akvarelovými pastelkami.

A je tu!

Pan Donalda můžete obdivovat v pražské ZOO. Toho živého, samozřejmě.








sobota 7. května 2016

Viděla jsem... vol. I - Deadpool

Tadááá, zakládám nové čtení na víkend s názvem Viděla jsem..., kde se svému blogísku svěřím, co jsem viděla pěknýho/hnusnýho a co jsem si z toho odnesla.

Začnu filmem Deadpool, který spadá do šuplíčku "akční", oddíl "superhrdinové", kolonka "vtipné".
A teď velmi sexistická poznámka... film se určitě bude líbit obdivovatelkám pevných mužských zadků, protože Ryan Reynolds se nejspíš zbláznil a ve filmu je poměrně dost nahý. Zezadu. Nicméně, nutno dodat, že mi to u něj vůbec nevadí. Naposledy jsem ho viděla v loňském filmu Dáma ve zlaté (Woman in Gold), kde si zahrál roli roztomile chápavého právníka brilantní a zatvrzelé Helen Mirren a neukázal tam pomalu ani triceps. Taková škoda!

Nahé Ryanovy scény mají ale svoje opodstatnění a perfektně zapadají, což je hlavní indicie k tomu, abych se intelektuálně neušklíbla a neodešla zhnusená od obrazovky. Škoda jen pro pány, hlavní ženská postava tam není zdaleka tak odhalená, jako hlavní hrdina, i když ji hraje extrémně sympatická a mně neznámá Brazilka Morena Baccarin. Když jsem mrkla na její profil na ČSFD, skví se její portfolio převážně v červených, takže pozitivních, hodnotách. (Podle vzoru: červený čtvereček dobrý film, modrý čtvereček průměr a šedivý odpad).

Deadpool je strašně vtipný film, hlášky zmutovaného a poměrně dost hnusného (až po mutaci, samozřejmě) superhrdiny, jsou jedna perla za druhou, a protože jsem to viděla v angličtině, v mém případě to byla spíš jedna perla za pátou nebo tak něco. Rozhodně to aspiruje na znovuzhlédnutí, abych si doplnila zbylé komponenty do náhrdelníku.

Suma sumárum, film doporučuju všemi Myynovskými deseti. Pobavíte se, uvidíte pěkný zadek a ještě je to trikově naprosto dokonalý.


Zdroj http://www.foxmovies.com/movies/deadpool

Zdroj http://www.foxmovies.com/movies/deadpool




čtvrtek 5. května 2016

Do proužků!

Prý je dnes Mezinárodní den proužků. Mně se to líbí, proužky, ačkoliv jsem většinu času zakutaná v černé nebo šedé, mám moc ráda. Nikdy nevyjdou z módy a vždycky vypadají dobře.

Na jejich počest se dneska nejen obléknu do pruhovaného trička, ale mám tu i oslavu štětcem.








A ptáček musí být, jasná věc!

úterý 3. května 2016

Myynici jsou tři

Na slovo skoupá jsem byla. Poslední dva měsíce na blogu. Já vím... Ale něco se dělo a já vám povím co.

Nejdřív jsem napsala strašně patetický článek. Pak to smazala. A nic nového nenapsala.

A pak, pak jsem napsala nový článek. A je patetický znova.

Jsem prostě taková.

Dramatizuju, většinou strašně mlčím nebo, ne moc často, hrozně křičím, jsem srdcař, a když mám někoho ráda, tak s ním diskutuju, všechno vidím veliké a barevné a ostré. Taková jsem. A nebudu dělat, že taková nejsem.

Moje výtvarnicko-grafická značka By Myyna (značka? je to značka?) vznikla v květnu, před třemi lety. Vcelku náhodou, spontánně, žádný kalkul, žádná velká očekávání. Po všech držkopádech a vzletech do oblak můžu říct akorát: někdy to dost bolí a někdy je to ráj. Každopádně bych neměnila, páč ty přesdržky jsou (mi) potřeba.

K třem letům jsem si nadělila pár věcí... (Musíme se přece odměňovat, protože život je krátký. A o tom, že může být opravdu velmi krátký, jsem se přesvědčila o víkendu, za volantem, kdy setina vteřiny a rychlá reakce rozhodla o mém bytí a nebytí. Velká lekce, řeknu vám.)

O to větší mám radost, že vám můžu (hrdě) odprezentovat novinky, které letošní květen přinesl. A které, vzhledem k množství, budu nejspíš používat ještě za deset let...

... jako například nové vizitky. Dala jsem si na ně lišku.




Pak jsem si říkala, co bude asi nejvhodnější motiv na pohlednice a nálepky, co dávám jako dárky k nákupům. Nakonec jsem se rozhodla pro šípy a zase pro spící lišku. Šípy, protože jsem Střelec a jako Střelec se chovám, ačkoliv můj Martin tvrdí, že není možný, aby bylo na světě jenom dvanáct lidských charakterů. Já neříkám, že to tak je, ale jsem si jistá, že nás v těch znameních cosi spojuje a je pro nás typické. A lišku, lišku jsem si vybrala, protože mi je velmi blízká.


Musím moc poděkovat svojí dvorní tiskárně, která odvedla zase skvělou práci. Jsou to profíci.


Není to ale všechno, ráda přeháním. Tříletá Myyna? Co umí? Už umí říkat "ř", zná zpaměti několik básniček (ba ne, kecám) a má úplně nové portfolio. Dost střídmé, avšak, podle mého názoru, je tam ukázané všechno důležité. Z diplomatického hlediska jsem zvolila jako univerzální jazyk angličtinu. Kdo ví, kdo na něj narazí, žeano.




Aaa... e-shop! Vlastní, myynovský! Baf! (Tady bych nejradši dala velkého šťastného smajlíka, s blaženým výrazem.)






Avšak z Fleru neodcházím, nevděk a blbost by mě musely fackovat. Ale vlastní e-shop už byl nutný, jsem ten typ, co potřebuje odměny, splňovat si cíle, a koulet si tak tu svojí kuličku dál a dál.

A to je vše.

Co myslíte, jsou to hezké narozeninové dárky?